Datum a časDnes je středa, 22.11.2017SvátekSvátek má Cecílie
Přístupy1066435. návštěvník
Důležitá čísla

Tísňové linky

Integrovaný záchr. systém 112
Hasičský záchr. sbor 150
Záchranná služba 155
Policie ČR 158

Městská policie Libochovice

náměstí 5. května 48, Libochovice,
tel. 724 016 458, 606 715 956
email:
skype: mplibochovice

Skype chat, instant message

Policie ČR, OO Radovesice

Radovesice č. p. 5, 410 02  Radovesice
tel: 974 436 741


Hasičský záchranný sbor ÚK

PS Lovosice, Českolipská 1997/11, Litoměřice, tel. 950 425 001
PS Roudnice n. L., Žižkova 729, Roudnice n. L., tel:  950 428 011
SDH Budyně nad Ohří Budyně nad Ohří, Ladova 361, 411 18 tel:
728 088 555

Lékárna U Bílého jednorožce

Dr. Vacka 44, Libochovice, tel. 416 591 293

Lékaři

MUDr. Javůrek - praktický lékař
Čechova 655, Libochovice, tel. 416 591 169
MUDr. Klener - praktický lékař
Riegrova 69, Libochovice, tel. 416 591 334
MUDr. Korousová - dětská lékařka
Čechova 351, Libochovice, tel. 416 591 339

Podřipská nemocnice s poliklinikou

www.pnsp.cz
Kontakt
Město Libochovice
se sídlem:
Městský úřad Libochovice
náměstí 5. května 48
411 17 LIBOCHOVICE
email: .
e-podatelna:
tel.: +420 416 725 830
Sponzoři webu


zde může být i váš baner
Kudy z nudy

Vzpomínky na mého židovského kamaráda - 34. část

Kluci z naší třídy se nejvíce těšili na Velikonoční pondělí. Již týden před Velikonocemi chodili kolem řeky a řezali dlouhé zelené proutky ze smutečních vrb. Nejlépe uměl plést hodovačky Aksamit. Celá parta Rybníčkářů byla tak vybavena nádherně, pravidelně upletenými hodovačkami z osmi proutků.

Bývalo obvyklé, že o Velikonocích se někteří kluci koupali v řece. Letos, tedy v roce 1940, byly Velikonoce už koncem března. Ale předchozí, velmi pěkné počasí, stačilo na mělčinách vodu ohřát tak, že první odvážlivci se opravdu koupali.

Na velikonoční pondělí koledníci hodovali dům od domu. Zvláště v těch domech, kde byly holky známé ze školy, dožadovali se vstupu do domu, aby holky řádně vyšupali. Byla to kolikrát velká mela. Koledníci nosili košíky na darovanou pomlázku. Dostávali většinou barevná vejce, půlky bochánků a jiné pamlsky, které se ještě v protektorátě tu a tam sehnaly. Domácí certle byly náhradou bonbonů.

Parta Rybníčkářů vedená Aksamitem zazvonila i u nás. Začali: “Hody, hody, doprovody, dejte vajíčko malovaný...”, celou koledu poctivě odrecitovali. Každý dostal vajíčko a dohromady velký bochánek. Všichni poděkovali: “Zaplať Pán Bůh”. Bylo asi deset hodin dopoledne a jejich košíky byly vrchovatě plné. “Kluci, musíme to jít domů vysypat, máme ještě hodně štací,” velel Aksamit při odchodu od nás.

Po náměstí se často ozýval křik holek, které neprozřetelně stály u domovních dveří a byly dopadeny přesilou kluků s hodovačkami. V poledne šupání končilo a rozhostilo se ticho. Party kluků, na lavičkách u Štátue, dělily se o množství krásných vajec, bochánky, certle, hašlerky a jiné dobroty, aby každý dostal spravedlivě svůj díl.

Jako každý sváteční den, tak i o Velikonoční pondělí byla moje povinnost jít do Unionky k panu Folaufovi pro pivo. Chodil jsem tam s velkým džbánem. V lokálu byl pan Folauf za výčepním pultem. U stolů sedělo asi patnáct lidí a bylo tam silně zakouřeno. Kouř ale nevoněl tabákem. Chlapi si u stolů s bílými tácky a půllitry piva balili “domovinu”. Byl to doma nasušený “tabák” z listů různých rostlin. “Řeknu ti, že ty listy kostivalu jsou nejlepší,” říká tam jeden druhému. “Já kouřím kořeny z topolu,” říká druhý. Kořeny z topolu my kluci známe. Jsou to tenké dutinky, kdy po zapálení na konci, po vtáhnutí vzniká v ústech kouř. Vypadají jako cigareta. Tabák a cigarety byly, jako všechno, na příděl a kuřákům to nestačilo.

Když jsem přišel s pivem domů, u stolu už seděla návštěva, dědeček a babička z Radovesic. Byli tam mimo rodiny i dva pekaři, kteří nejeli domů, protože už nikoho nemají. Na pekáčích v sosu byli dva pečení králíci, vedle knedlíky.

Po obědě se dědeček Kujal rozpovídal o svých zážitcích z italské fronty, za první světové války. Vyprávěl, jak Taliáni na jejich bůvolí povozy, s moukou na frontu, posílali aeroplány. Pilot seděl nechráněn ve dvojplošníku. Jednou rukou řídil aeroplán a druhou vyndaval bomby a házel je dolů. Málokdy se trefil. “Dodnes mě moc mrzí, že jsem ten aeroplán nesestřelil puškou, byl tak blízko.” “To byste byl určitě vyznamenanej, že jo?” ptal se jeden pekař. “No, to určitě, ale hlavně bych dostal dovolenou a jel bych domů. Ale, už bych se tam nevrátil,” vžívá se do tehdejší situace dědeček.

“To jste stejně nakonec udělal, byla to odvaha, za dezertírování byl tenkrát trest smrti,” přidala se maminka. “No, už je to tak dávno, teď k nám přicházejí horší časy,” končil své vyprávění dědeček Kujal.

Na jeho slova jsem si vzpomněl hned v úterý po Velikonocích, ve škole. První hodinu nás paní učitelka Housová vyzvala, abychom si dali na lavice čítanky. Na tácu přinesla nějaké lahvičky a pera. “Tak, chlapci a děvčata, minulý týden byla na naší škole školní inspekce. Přikázala všem učitelům neprodleně začít s opravou některých odstavců, které se týkají vlastivědy. Do každé lavice dostanete lahvičku černé tuše a redispéro. Z vašich tašek si vyndejte pravítka...”.

Nikdo nevěděl, co se bude dít. “Nalistujte si stránku 17. Je tady odstavec, že náš stát se jmenuje Československá republika a první prezident byl Tomáš Garygue Masaryk ... a tak dále. Tenhle odstavec prý musí zmizet. Jsou tady i další odstavce o našich prezidentech - Masarykovi, Benešovi a legionářích. K tomu se dostaneme. Nyní si namočte redispéra do černé tuše a podle pravítka začerníte šestý a sedmý řádek na téže straně.

Hlásí se Lojza Kváš. “Ale, paní učitelko, proč začerňujeme jméno prvního prezidenta Československé republiky Masaryka, když jeho sochu máme na náměstí? (Obr. 1)

“Lojzíku a všichni ostatní, čím déle bude tato krásná, bronzová socha stát na náměstí, tím lépe. Kdykoliv půjdete kolem, vždy si jí s úctou prohlížejte,” překvapivě odpovídá naše učitelka Housová.

Začerňováním nežádoucích odstavců jsme se zabývali až do konce vyučování. Frantovi Kohoutovi se povedlo vylít černou tuš do čítanky, tak to houbou od tabule napravoval. Ten den bylo to hrozné dílo dokončeno.


Obr. 1 - Pomník prezidenta T. G. Masaryka na libochovickém náměstí (duben 1940).

V neděli odpoledne jsme si vyšli, s Jarkou Mizerou, na Šibeňák. Vzpomínali jsme, jak náš židovský kamarád Jirka Gläsner tady v noci lovil bobříka odvahy. V místech, kde stávala šibenice, za úplné tmy nám dával baterkou signály morseovou abecedou. My mu, stejným způsobem, od kolejí odpovídali. Byl to krásný čas v našem klubu Mladého Hlasatele. Teď se náš židovský kamarád musí řídit celou řadou nařízení, která omezují Židy ve svých bývalých právech. Nesmí chodit ven z domu po osmé hodině večer, nesmí na koupaliště, do biografu a mnoho dalších zákazů.

Na vrcholu Šibeňáku jsme si sedli na kameny, které tu zřejmě zbyly po šibenicích. Připomněl jsem, jak nám pan Křenek vyprávěl o cikánské rodině, kterou kat mrskal u šibenic. Uřízl jedné cikánce ucho a přibil ho na šibenici. Musela pak běhal kolem šibenice, za stálého mrskání katem. Celá rodina byla pak vyhnána z našeho okresu. Oběšenci tady prý viseli pro výstrahu hodně dlouho.

Ze Šibeňáku byl hezký rozhled po okolí. “Půjdeme zpět přes Radovesice, pak přes most k jezu a domů,” navrhuje Jarka. “Stavíme se ve staré katovně, tam, kde Jirka Gläsner za trámem měl zprávu, že má jít ke svaté Barboře, kde bylo za středověku stínadlo. Kat tam stínal odsouzence,” doplňuji Jarkův návrh.

Stará katovna byla na rozpadnutí. Střechy byla sotva polovina. “Když tady kat bydlel, chodívali k němu za tmy lidé a kupovali od něho kusy provazů, na kterých viseli oběšenci. Bylo to, jak věřili, pro štěstí. Kat odtud chodíval v neděli do kostela. Nesměl sedět v lavici. Měl vzadu v kostele vyhrazen jeden dlažební kámen, kde během mše mohl stát. Nesměl chodit přes náměstí, ale fortnou,” to jsem se dozvěděl od pana Křenka, vysvětluji Jarkovi.

Odtud je to jen kousek k domu, kde bydlí dědeček a babička. U vrátek je lavička. Vcházíme na dvůr. Vidíme, že vrata do chléva jsou otevřeny. Byla tam babička a dojila krávu. Pozdravili jsme. “Vítám vás, chlapci, za chvíli přijdu do sednice. Jděte dál, je tam dědeček,” vyzvala nás babička.

Dědeček seděl z stolem a četl noviny. “Tak jste si udělali výlet, že jo?” uvítal nás. “Dědečku, byli jsme na Šibeňáku a teď chceme jít přes Závodí domů.” Stručně informujeme dědečka. “No, uteče to jako voda a co nevidět budou prázdniny. Pak budeš bydlet a spát v hlídací boudě, bude tam hučet jez. To bude romantika,” dává naději dědeček. “Už se těším,” odpovídám.

“Heleď, než přijde babička, namel mlejnkem kafe, dáme si ho s čerstvým mlíkem,” ukazuje dědeček na mlejnek, přidělaný na futru dveří. “A ty, Jarko, přilož do kamen pár polínek, na kafe se to musí rozfajrovat,” dědeček rozděluje úkoly. Já melu kafe. Vím, že babička má v mlejnku pražené žito a několik zrnek pražené kávy.

“Já tohle babiččino kafe mám moc rád. S mlékem a troškou cukru ho piju z velkého kafáče a nakrájím si tam suchej chleba. Velkou lžící pak chleba vybírám,” chválí dědeček babičku.

V kamnech hučí a voda se vaří. Babička je překvapena, že už může jen kafe zavařit. Přidává trochu cikorky. První nalévá dědečkovi a podává prkýnko na krájení chleba. Dědeček dělá úhledné kostičky, do kafe s čerstvým mlékem přidává sebranou smetanu z krajáče ve špajzu. Na stole je cukr.

I my dva dostáváme velký kafáč kafe s mlíkem a smetanou. Každý si bereme krajíc chleba. “Namažu vám ho máslem,” nabízí babička. Souhlasíme.

Pochoutka to byla! Babička si sedla vedle kamen na stoličku. Taky popíjela kafe. “Na těch rozpálených tálech kamen se nejlépe dělají “patenty”.” Patenty se nazývají tenké vyválené placky v několika vrstvách potírané sádlem. Když se tato pochoutka jí, odlupují se vrstvy placky. Zapíjí se kafem.


Obr. 2 - Libochovický jez - pro nás kluky romantický kout.

Byly asi čtyři odpoledne, když jsme se rozloučili. Vydali jsme se směrem k radovesickému mostu. Ke konci mostu, kde bylo v řece více vody, jsme pozorovali velké parmy a tlouště. Parmy obracely kameny a vybíraly larvy chrostíků. Šli jsme pak proti slunci k jezu. Řeka se nádherně třpytila. Dostali jsme se až na kraj lesíka a viděli jsme Fidlerovic chaloupku. Karel a Marie shrabovali listí. Zamával jsem na ně. Karel položil hrábě a utíkal k nám.

“Tak už jsem to zkoušel o velikonočních svátcích. Chytal jsem ryby v Malé řece, pod kořenama. Chytil jsem dva velký tloušťáky,” oznamuje nám celý udýchaný. “No, to ti gratulujeme, Karle. Šel s námi až k jezu. (Obr. 2) “V létě bude pod jezem málo vody a pod těmi trámy bude hodně okounů. Půjdou na hnojáky. Těch je na naší zahrádce dost.” “Karle, už se těším. Chtělo by to loďku,” uvažuji. “Každý rok nějaká připlave. Přivážu ji pod našima k topolu,” plánuje Karel.
Slunce se klonilo k západu, rozloučili jsme se s Karlem a ráznými kroky jsme vyrazili k domovu.

Antonín Glanc

Pokračování příště.          

Komentáře

Vydání
< Ročník 2017 >
I.II.III.
IV.V.VI.
VII.VIII.IX.
X.XI.XII.
Libochovické noviny
Redakční rada


Šéfredaktor:
Mgr. Josef Krob

Redakční rada:
Mgr. Barbara Bláhová
Tomáš Černý
Pavel Česal
Ing. Milena Ryšavá
Alena Šebková
Stanislav Tlustý 

               

Počasí
Anketa
© 2009 Webdesign by Media Creative s.r.o.
Developed by Smartware s.r.o., Redakční systém MultiCMS
admin | webmail | Intranet |
www.libochovice.cz - Oficiální stránky města Libochovice