Datum a časDnes je neděle, 23.7.2017SvátekSvátek má Libor
Přístupy941056. návštěvník
Důležitá čísla

Tísňové linky

Integrovaný záchr. systém 112
Hasičský záchr. sbor 150
Záchranná služba 155
Policie ČR 158

Městská policie Libochovice

náměstí 5. května 48, Libochovice,
tel. 724 016 458, 606 715 956
email:
skype: mplibochovice

Skype chat, instant message

Policie ČR, OO Radovesice

Radovesice č. p. 5, 410 02  Radovesice
tel: 974 436 741


Hasičský záchranný sbor ÚK

PS Lovosice, Českolipská 1997/11, Litoměřice, tel. 950 425 001
PS Roudnice n. L., Žižkova 729, Roudnice n. L., tel:  950 428 011
SDH Budyně nad Ohří Budyně nad Ohří, Ladova 361, 411 18 tel:
728 088 555

Lékárna U Bílého jednorožce

Dr. Vacka 44, Libochovice, tel. 416 591 293

Lékaři

MUDr. Javůrek - praktický lékař
Čechova 655, Libochovice, tel. 416 591 169
MUDr. Klener - praktický lékař
Riegrova 69, Libochovice, tel. 416 591 334
MUDr. Korousová - dětská lékařka
Čechova 351, Libochovice, tel. 416 591 339

Podřipská nemocnice s poliklinikou

www.pnsp.cz
Kontakt
Město Libochovice
se sídlem:
Městský úřad Libochovice
náměstí 5. května 48
411 17 LIBOCHOVICE
email: .
e-podatelna:
tel.: +420 416 725 830
Sponzoři webu


zde může být i váš baner
Kudy z nudy

Vzpomínky na mého židovského kamaráda - 31. část


Při stavbě jednolampového zesilovače ke krystalce jsem se naučil vyřezávat lupenkovou pilkou. Překližku jsem si upevnil ke stolu svěrkou, kterou mně půjčil pan Kubr, strojník u Mizerů. Lámal jsem si hlavu, jaké čtyři podložky použít pro zvýšení překližkové základny, kde je radiová lampa. Vzpomněl jsem si na moji stavebnici Merkur, kterou jsem dostal, když jsem chodil do druhé třídy obecné školy. Našel jsem tam čtyři dírkované úhelníčky a šroubky s matičkami. Hodily se do rohů základny a pak byla výška akorát.
Rád bych moje dílo ukázal mému židovskému kamarádovi Jirkovi Gläsnerovi. V zimě jsme chodili o velkou přestávku po dlouhé chodbě školy. Napsal jsem mu na kousek papíru, aby se svojí maminkou zase přišel k nám nakupovat, že mu chci něco ukázat.
Druhý den, o velkou přestávku, mně odpověděl. Zase na kousku papíru: “Přišel bych s maminkou ve čtvrtek, ve čtyři odpoledne.” Tak, hlavně, aby to klaplo. Mohli bychom být u mne, nahoře na verandě, určitě deset minut i déle.
Když ve čtvrtek přišli k nám do krámu, byl tam ještě jeden zákazník. Paní Gläsnerová s Jirkou stáli dál od pultu. Když byl zákazník obsloužen a odešel z krámu, můž židovský kamarád nemeškal a rychle odešel zadními dveřmi krámu na chodbu, kde jsem ho čekal. ”Ahoj, Jirko, tak rychle, jdeme na verandu. Přešli jsme kousek po dvorku a už jsme byli v mém království.
“Tak, Jirko, chtěl jsem ti ukázat...” Ale Jirka mne přerušil. “Prosím tě, nejdříve mně dej sluchátka, ať slyším rádio!” Pochopil jsem ho, od zabavení jejich rádia slyší alespoň chvíli stanici Praha u mne. Nasadil jsem mu sluchátka, krystalový detektor jsem nastavil už v půl čtvrté. Mému židovskému kamarádovi se oči rozzářily a objevil se i úsměv. Zakýval hlavou, že slyší. Vysílali nějakou hudbu. Zprávy jsou až v pět, ale to už asi nestihneme.
V rychlosti jsem mu ukázal můj pokrok s jednolampovým zesilovačem. “Až sem přijdeš příště, tak snad budu už mít amplion a budeme Prahu poslouchat jako opravdické rádio.
Ani nevíš, jak jsem tady u tebe šťasten. Zapomínám na toho našeho německého správce. Dostali jsme předvolání na okresní úřad do Roudnice, nevíme, co nám chtějí. Snad se nebudeme stěhovat, toho se bojím. Uvidíme, co se dozvíme v sobotu v synagoze.” Ale to už zvoní zvonek zezdola, musíme končit. “Jirko, brzy se tady zase sejdeme, ničeho se neboj!” Loučím se se svým židovským kamarádem. “Jirko, pustím tě zadními dveřmi do uličky a do krámu přijdeš z ulice, to bude lepší, nevíme, kdo tam bude.”
“Maminko, já tě jdu pomoct.” “To jsi hodný Jiříčku, zrovna odcházím. Oba se loučí s mojí maminkou a já nakoukávám zadními dveřmi do krámu.
Den na to přišel do třídy Karel Fidler, z chaloupky za lesíkem pod jezem, se zprávou. Za velkého zájmu spolužáků říkal, že od včerejška a celou noc je slyšet na řece silné dunění. Z vlastní zkušenosti tvrdí, že brzy se hnou ledy. Pokud pod jezem ledy odejdou, pak to bude dobré. Ale jestli neodejdou a začne voda stoupat, pak budou hrozit záplavy. Pokud to zasáhne Závodí, budeme muset z chaloupky utéct, asi někam k lesu.
Když jsme se po vyučování loučili, slíbil jsem Karlovi, že¨se k nim do chaloupky přijdu podívat. “Tak to si pospěš, než voda začne stoupat!”
Mamince jsem řekl, že se chci podívat k Fidlerovům na Závodí. “Tak dej pozor, lidi v krámě říkají, že brzy půjdou ledy. A vezmeš jim tam bochník chleba a deset housek. Jsou to chudí, ale dobří lidé.” “Dobře, vezmu si ruksak. V půl šesté jsem doma, neboj se.”
V půl druhé jsem vyrazil s proviantem na zádech. Jdu stále podle řeky a na vlastní uši slyším dunění praskajícího ledu. Tady si uvědomuji, že cestička kolem řeky je vyšlapaná Karlem Fidlerem. Chodí tudy každý den do školy a zpět domů, do chaloupky.
Přicházím k jezu a přecházím stavidlo vody na Malou řeku. Pod jezem vidím, že se voda objevuje na ledu. Za lesíkem jdu pěšinou přímo na jih a už vidím kouřící komín. Opuková chaloupka, kde bydlí tři lidé, vypadá jak z pohádky.
Klepám na prkenné dveře. Ty se otvírají a v nich stojí Karlův dědeček. “Á, návštěva z města, tak pojď dál.” Karel měl radost, že jsem dodržel slovo.
Karlova hezká sestra Marie seděla u stolu a jehlou něco šila. Taky mě pozdravila a já jí. “No, tak doufám, že letos v létě už tady budeš hlídat v boudě Kujalovic sadu?” “No, už se na to těším, s Karlem budeme chytat ryby do ruky v Malé řece. Mám tenhle kout Závodí, u jezu, moc rád. Jo, abych nezapoměl, moje maminka vám posílá tohleto.”
Sundal jsem ruksak a vyndal jsem ještě teplý, tříkilový, samožitný chléb a pytlík s deseti houskami. “No, to se nám, hochu, hodí, někdy nemáme co jíst. To víš, v létě je to lepší. Ale, v zimě jen brambory a jablka.” Starému muži zvlhly oči. “Na Vánoce jsme měli posledního králíka.”
“Pane Fidler, posloucháte krystalku?” obracím rozhovor jiným směrem. “No, to je moje štěstí, hochu. Anténu z chmelnicového drátu jsem kamenem přehodil do koruny nejbližšího stromu v lesíku. Hraje to, ale na strništi je to lepší. No, poslechni si.” Podával mi sluchátka. “Ve sluchátkách slyším dvě stanice dohromady, pane Fidler,” říkám co slyším. “No, někdy to tak je, dá se to doladit běžcem cívky. “Máte pravdu, už je tam jenom stanice Praha,” potvrzuji a sundávám sluchátka.
“Karel mně vyprávěl, že máš taky krystalku a že k tomu stavíš lampovej zesilovač?” “No, pane Fidler, teď přes neděli bych to chtěl celé dokončit i s drátovým zapojením,” sděluji své plány. “To jsi dobrej,” přidala se Marie. “To tě s tou rádiovou lampou bude hrát i na amplión?” ptá se pan Fidler. “Ještě amplion nemám, ale snad něco staršího seženu.” “Tak, ať se ti to povede, hochu,” přeje mi pan Fidler.
“Karle, to dunění ledu jsem slyšel, hlavně až se ledy uvolní, aby se nenavršily pod jezem, to by asi byla povodeň, že jo?” sděluji své obavy. “Musíme bejt připravený na všechno, voda je horší než voheň!” končí debatu pan Fidler a dodává: “Vyřiď mamince naše poděkování.”
Se všemi jsem se rozloučil a pospíchám domů. Z mostu vidím, že na Zátoce se leduje. Těžké povozy naložené silným ledem vyjíždějí do Kostelní ulice a pak dále do pivovaru.
V krámě hlásím mamince příchod a zadními dveřmi vycházím. Před pekárnou, na decimálce, stojí boxer Karel Štrajbl. Vážil se tady vždycky před boxerským zápasem, aby zkontroloval svoji váhu. “Kdybych přibral nebo ubral, tak bych nemohl boxovat ve své kategorii. Musím to hlídat,” vysvětluje Karel.


Obr. 1 - Poslední zápis ve skautské kronice.

“Karle, ty jsi v roce 1937 zakládal kmen Junáků Volnosti, že jo?” Ptám se. “To máš pravdu. Vedoucím byl Lojza Vlček. Byli tam moji kamarádi: Vašek Budil, Jarda Hulcer, Vašek Paneš, Jarda Rulf, Franta Brůna, Zdeněk Linda a Olda Kudrna,” zalovil v paměti Karel Štrajbl. Někteří tam jsou dodnes (1940), ale většina z nás jsou trampové a jezdíme na čundry na Bilíchov. “Já jsem vlče a na tábor mě ještě nevzali,” přidávám se. “No, kdo ví, jestli ještě nějaký tábor bude, doba je zlá.” Karel Štrajbl slézá z váhy, děkuje pekařům a chystá se k odchodu. “Tak ahoj, vlče,” loučí se se mnou. Ve skautské kronice, založené 20.9.1937, je překvapivě poslední zápis už 21.1.1940. (Obr. 1) Zdá se, že to, co předpovídá prokurista Josef Košek o českém skautingu, se postupně naplňuje.


Obr. 2 - Silný led na řece se ještě nedal do pohybu.

Příští den, hned po vyučování jsme šli s klukama podívat se na řeku. Zamířili jsme k lázním. Silné ledy se zvedly až do oblouků mostu, ale ještě se nedaly do pohybu (obr. 2). Bylo vidět jak voda rychle stoupá a začíná se vylévat ze břehů. K mostu už jsme se nedostali a tak jsme šli parkem k rybníčku. Já pokračoval kolem synagogy domů. Nechtěl jsem přijít o to, “až se ledy hnou”, tak jsem se ještě k večeru šel na řeku podívat.
Když jsem přišel z náměstí ke kostelu, vidím, že park je už z poloviny pod vodou. Zamířil jsem na most. Bylo tam hodně lidí. Přecházeli z jedné strany na druhou. Ledy se ještě nehnuly a voda dále zaplavuje park. Dunění v ledu neustává. Při cestě domů vidím pod kostelem partu Rybníčkářů, vedenou Aksamitem, copak asi mají za lubem?

Antonín Glanc
Pokračování příště.    
      

Komentáře

Vydání
< Ročník 2017 >
I.II.III.
IV.V.VI.
VII.VIII.IX.
X.XI.XII.
Libochovické noviny
Redakční rada


Šéfredaktor:
Mgr. Josef Krob

Redakční rada:
Mgr. Barbara Bláhová
Tomáš Černý
Pavel Česal
Ing. Milena Ryšavá
Alena Šebková
Stanislav Tlustý 

               

Počasí
Anketa
© 2009 Webdesign by Media Creative s.r.o.
Developed by Smartware s.r.o., Redakční systém MultiCMS
admin | webmail | Intranet |
www.libochovice.cz - Oficiální stránky města Libochovice