Datum a časDnes je středa, 24.5.2017SvátekSvátek má Jana
Přístupy880115. návštěvník
Důležitá čísla

Tísňové linky

Integrovaný záchr. systém 112
Hasičský záchr. sbor 150
Záchranná služba 155
Policie ČR 158

Městská policie Libochovice

náměstí 5. května 48, Libochovice,
tel. 724 016 458, 606 715 956
email:
skype: mplibochovice

Skype chat, instant message

Policie ČR, OO Radovesice

Radovesice č. p. 5, 410 02  Radovesice
tel: 974 436 741


Hasičský záchranný sbor ÚK

PS Lovosice, Českolipská 1997/11, Litoměřice, tel. 950 425 001
PS Roudnice n. L., Žižkova 729, Roudnice n. L., tel:  950 428 011
SDH Budyně nad Ohří Budyně nad Ohří, Ladova 361, 411 18 tel:
728 088 555

Lékárna U Bílého jednorožce

Dr. Vacka 44, Libochovice, tel. 416 591 293

Lékaři

MUDr. Javůrek - praktický lékař
Čechova 655, Libochovice, tel. 416 591 169
MUDr. Klener - praktický lékař
Riegrova 69, Libochovice, tel. 416 591 334
MUDr. Korousová - dětská lékařka
Čechova 351, Libochovice, tel. 416 591 339
MUDr. Horn, stomatologie
Čechova 655, Libochovice, tel. 777 790 680

Podřipská nemocnice s poliklinikou

www.pnsp.cz
Kontakt
Město Libochovice
se sídlem:
Městský úřad Libochovice
náměstí 5. května 48
411 17 LIBOCHOVICE
email: .
e-podatelna:
tel.: +420 416 725 830

Město mého dětství... 2. část


Na náměstí bydlí i několik židovských rodin. Zřetelně si vybavuji Steinovy. Označeni potupnou žlutou hvězdou se na počátku války pohybovali tiše po městě, ale brzy zmizeli v nenávratnu. Podobný osud by býval stihl i taťkova přítele, pana lékárníka. Ten raději zvolil dobrovolnou smrt požitím silného jedu. V průběhu let se ztrácí řada dalších dobrých lidí, které jsem znala. Nejvíc obětí si vyžádala heydrichiáda. S hrůzou pozoruji z okna několikačlenné fašistické eskorty, které vyvádějí z domovů ty, kterým je většinou souzeno zemřít, protože se znelíbili nadřazené rase.
Jedním z nich je i otec spolužačky Dáši Patové. Ještě nedávno nás trpělivě učil na zamrzlé zátoce bruslit, a najednou zůstává kamarádka s maminkou sama. Odvedli i pana Topiče, strážníka, který bydlel v našem domě. Válka je hrozná. Bojím se o taťku, hrůzou se v noci budím a modlím se, aby nenávidění Němci prohráli. Děsím se náletů. Kvílivý zvuk sirén je ohlašuje stále častěji. Ani na zlověstný hukot bombardovacích svazů, které přelétají nad městem směrem na Drážďany, nelze zapomenout. Ve škole nacvičujeme útěk do krytu. I sklep v našem domě se zaplňuje pobledlými nájemníky. Na Libochovice dopadnou bomby až těsně na konci války. Mají zřejmě zasáhnout zámek, v němž se skrývá německý štáb, ale dopadnou na domky v nedaleké uličce, a tak na prahu svobody umírají další nevinní.
Ale to jsem se v myšlenkách zatoulala hodně daleko a silně narušila časovou posloupnost. Než se odeberu na místo srazu a vrátím se tak definitivně do současnosti, musím ještě ve vzpomínkách věnovat aspoň trochu pozornosti druhé straně náměstí.
Coby dítko školou povinné vybíhám tedy po ránu z domu. Míjím fortnu, která se za pár let stane svědkem mého neslavného návratu od řeky. Ano, tehdy se doslova znovu narodím, když se zázrakem po prolomení tenkého ledu dostanu na břeh a v ledovém krunýři promočených šatů dojdu v doprovodu vyděšených dětí do tepla maminčiny náruče. Teď ale bezstarostně poskakuji kolem krámku paní Štronerové, kde občas nakupuji přízi či jiné potřeby na hodiny ručních prací. Zajímavější je pro mne nedaleká Družka, kde vždy dobře naladěný pan Zeman trpělivě stříhá potravinové lístky a často si mě dobírá. Jsem prostořeká a nikdy mu nezůstanu dlužna odpověď, která někdy hraničí s drzostí. Zjevně se mu to líbí a mě těší chodit k němu nakupovat. Ostatní domy v této řadě mě nechávají celkem lhostejnou. Je tu jakési krejčovství, prodejna svítidel, která je zajímavá jedině tím, že se příjmení majitele shoduje se jménem  spolužačky, u které se za chvíli zastavím. A to už jsem na rohu u soudu a k Hedě je jen pár kroků. Bydlí v miniaturním domečku, který se krčí mezi sousedními budovami. Přesto se mi jeho interiér nezdá malý či stísněný. Zastavuje se pro Hedu skoro každé ráno. Rozšafná spolužačka obvykle ještě poklidně snídá a já si zatím povídám s její laskavou maminkou. Paní Laubová je zbožná, poctivá a důvěryhodná žena. Mohu s ní směle hovořit i o přísně zakázaných záležitostech. Občas si u nich ráda hraji na odpočívadle schodiště s jakýmsi zvláštním kolotočem, ale teď je třeba vstát a dát se na pochod. Heda s načesaným kohoutem a nezbytnou mašlí už konečně dojedla, takže je možné vykročit. Chodíme do školy nejraději zadem kolem kostela, parku, rybníčku a chudobince. Cestou nic zvláštního nevidíme, jen občas se plaše ohlédneme, jestli za námi nejdou nějací zlomyslní hoši, kteří se baví tím, že děvčatům strhávají aktovky ze zad nebo provádějí jiné taškařiny. Tentokrát nehrozí žádné nebezpečí. Spokojeně přecházíme volné prostranství, na kterém se čas od času objeví cirkus nebo kolotoč a houpačky, v této zlé době jedno z mála rozptýlení pro děti. K dalším už patří jen pouť na náměstí a vzácná vystoupení provazolezců. To vše jsou atrakce, na které se malý človíček těší celé měsíce.
Poměrně dlouhá pouť ke škole zvolna končí. Od obuvnictví pana Proška je už tam jen skok. Ševcovském řemeslo má za války zlaté dno. I boty jsou na příděl, a tak se dávají do opravy tak dlouho, dokud se nerozpadnou. Pan Prošek ovšem šije i novou obuv. Jak pyšně si v zimě vykračuji v krásných bílých válenkách, které vyšly z jeho šikovných rukou. I  dřevákům, které jsou pro nedostatek jiného materiálu hitem posledních let, dovede dodat kouzlo.
Do školní budovy vcházíme bez obav. Učení nám nečiní potíže, učitelé jsou v drtivé většině výborní. Snaží se předat nám co nejvíce znalostí a podporovat národní hrdost. Mají velice těžkou pozici a občané německé kontroly je ohrožují víc než nás. Dobře si uvědomují, že nad nimi neustále visí Damoklův meč.
A co po vyučování? Heda bude zřejmě vozit nějaké miminko. Je to rozená chůva. Já dávám přednost různým hrám na našem dvoře, nebo se ráda toulám po zámeckém parku. S kamarádem Jirkou Šturmů lovím v bazénu s vodotryskem potápky, chytám s ním do sítě motýly, případně sbíráme kaštany a vyrábíme z nich drhnutím o pískovcové sloupky malé balonky.  V dolní části parku bydlí Jaruška Pojzlová. Její tatínek, komorník Herbersteinů, pobývá s panstvem někde v Štýrském Hradci, což má pro mne trochu pohádkový nádech. Matka s dcerou bydlí v malém stavení na kraji parku a Jarča se klidně dostává do kuchyně oknem, aby nemusela chodit velkou oklikou. Tu a tam se setkáváme s inspektorem Rubličem, který má celý park na starosti. Vzhlížíme k němu s úctou. Je to přísný pán, ale dětská zvídavost ho vyprovokuje někdy k sdílnosti. Ukazuje nám vzácné květiny a dřeviny, předvádí očkování růží, vede nás k lásce k přírodě. Velice si vážím privilegií dětí, které bydlí v komplexu zámeckých budov. Jinak je zámek i park s oborou veřejnosti těžko přístupný. Připadám si tu jako v ráji. Příslušníci hraběcí rodiny se tu objevují velice zřídka. Pak ovšem musíme jít z cesty i my a jen z ústraní se zatajeným dechem sledujeme jejich kroky. Vypráví se o nich ledacos. Nejvíc nás zajímá historka o chůvě, která úmyslně svrhla z mostu hraběcího syna. Dodnes netuším, kolik na tom bylo pravdy.
Měla bych se ještě ve vzpomínkách vydat do dalších míst, která mi byla blízká, vybavit si desítky jiných postav, s nimiž mě tu život svedl dohromady, ale je třeba končit, protože přátelé se už scházejí. I současnost si žádá své…..

Autorce, paní Dance Váňové, která dala souhlas se zveřejněním vzpomínek na Libochovice v našich novinách, děkuje  P.Č.

Komentáře