Datum a časDnes je sobota, 24.6.2017SvátekSvátek má Jan
Přístupy912535. návštěvník
Důležitá čísla

Tísňové linky

Integrovaný záchr. systém 112
Hasičský záchr. sbor 150
Záchranná služba 155
Policie ČR 158

Městská policie Libochovice

náměstí 5. května 48, Libochovice,
tel. 724 016 458, 606 715 956
email:
skype: mplibochovice

Skype chat, instant message

Policie ČR, OO Radovesice

Radovesice č. p. 5, 410 02  Radovesice
tel: 974 436 741


Hasičský záchranný sbor ÚK

PS Lovosice, Českolipská 1997/11, Litoměřice, tel. 950 425 001
PS Roudnice n. L., Žižkova 729, Roudnice n. L., tel:  950 428 011
SDH Budyně nad Ohří Budyně nad Ohří, Ladova 361, 411 18 tel:
728 088 555

Lékárna U Bílého jednorožce

Dr. Vacka 44, Libochovice, tel. 416 591 293

Lékaři

MUDr. Javůrek - praktický lékař
Čechova 655, Libochovice, tel. 416 591 169
MUDr. Klener - praktický lékař
Riegrova 69, Libochovice, tel. 416 591 334
MUDr. Korousová - dětská lékařka
Čechova 351, Libochovice, tel. 416 591 339
MUDr. Horn, stomatologie
Čechova 655, Libochovice, tel. 777 790 680

Podřipská nemocnice s poliklinikou

www.pnsp.cz
Kontakt
Město Libochovice
se sídlem:
Městský úřad Libochovice
náměstí 5. května 48
411 17 LIBOCHOVICE
email: .
e-podatelna:
tel.: +420 416 725 830

Město mého dětství...


Pohodlně spočívá v náručí mělkého údolí, které vyhloubila řeka na své odvěké pouti k labským břehům. Z jedné strany je chráněno nevysokým zalesněným hřebenem, z druhé věrně střeženo nedalekým Hazmburkem, který vtiskuje celému kraji neopakovatelný ráz. Srdcem města je zámek. Jedna z jeho bočních zdí se zamyšleně zhlíží v klidné hladině zátoky, druhá směřuje k bráně, kterou v turistické sezóně proudí davy návštěvníků přímo z náměstí. Průčelí s kdysi honosným  schodištěm hledí do pečlivě udržovaného parku, jehož exotický ráz zdůrazňují pávi, hrdě natřásající své nádherné peří.
Uplynulo neuvěřitelných sedmdesát dva roků od chvíle, kdy jsem jednoho březnového dne spolu s rodiči vystoupila z motoráčku na neznámém nádraží a poprvé dětskými kroky odměřovala vzdálenost mezi tímto odlehlým místem a centrem města. Přijeli jsme z daleka, abychom tu našli nový domov. V uších mi stále znělo nenávistné skandování rozvášněného davu, který se valil ulicemi do té doby poklidného báňského městečka. Psal se rok 1939. Řadu let jsme tu žili se Slováky v naprosté pohodě. Kde se náhle vzalo tolik zloby? „Slovensko Slovákom, Čechy Čechákom, Palestina Židákom!“ Jak může sedmileté dítě pochopit obsah a dosah těchto hesel! Vrývá si je do paměti po celý život…
České město nás uvítalo vlídně. Poskytlo nám prostorný byt v budově, která těsně přiléhala k zámku. Starousedlíci nazývali tento dům „důchod“. Zřejmě tu dříve sídlil nějaký finanční úřad. (Dům č.p. 3 - poznámka redakce). Teď byl činžák obydlen šesti rodinami. Prožili  jsme zde celou válku. Ta byla v té době na spadnutí. I škola mě přijala přívětivě. Pod citlivým vedením pana učitele Caháka jsem se brzy cítila v druhé třídě jako doma a rychle jsem překonala překážky spjaté z odchodem ze slovenského prostředí. Během šesti válečných let jsem zde navzdory okleštěným osnovám získala solidní základní vzdělání a navázala přátelství, která trvají dodnes. Proto se do Libochovic čas od času ráda vracím. Scházíme se s bývalými spolužáky pravidelně. S určitou nostalgií vzpomínáme na společné prožitky, sdělujeme si navzájem, co nám dalšího život dal a vzal, ale vždy dovedeme přeladit  i na veselejší notu. I nyní se v duchu ocitám na důvěrně známých místech znovu. Než se sejdu s ostatními, dopřeji si chvilku klidu abych se mohla vžít do atmosféry zašlých časů. Stojím před „naším“ domem a jen J. E. Purkyňovi, který na mne shovívavě shlíží z kamenného podstavce jako kdysi, dovoluji, aby se stal němým svědkem mých myšlenkových pochodů.
Návraty do dětství s sebou zákonitě přinášejí konfrontaci přítomnosti s minulostí. Doby dávno minulé obvykle postupně zastiňují současnost. I když její tvář je v mnoha směrech dokonalejší. Dnes je tomu nejinak. Přestávám vnímat dnešní vzhled náměstí. Domy ztrácejí svou dnešní podobu, výlohy obchodů náhle nabízejí zase jen ubohý sortiment základního zboží, kolony aut se kamsi vytratily, město se zklidnilo. Z mlhy vzpomínek se nejdříve přede mnou vynořuje stařičká pumpa u Rocha. Mám chuť okamžitě vyhledat svou modrou bandasku a doběhnout mamince pro vodu na čaj. V bytě nám z vodovodu teče jen nefiltrovaná říční voda, často natolik kalná, že se v ní nedá ani mýt. Z nedaleké lavičky na mne přátelsky kyne děda. Pokuřuje z dlouhé dýmky a beseduje s dalšími penzisty. Řeč se určitě točí kolem války. Řada vysokých topolů za zády starců částečně zakrývá poměrně moderní budovu Černého orla. K restauraci v přízemí mám celkem neutrální vztah. Občas mě sem pošle taťka se džbánem pro pivo, ale jinak mi tyto prostory zatím nic neříkají. Teprve koncem války tam chodím se spolužačkami místo vyučování škrábat brambory pro „národní hosty“, alias Němce, kteří zděšeně prchají před vítěznými armádami. Druhé patro ve mně dodnes vzbuzuje pocit strachu. Díky železitým preparátům, které musím užívat kvůli anémii, jsem nucena často navštěvovat zubní ordinaci pana Rudolfa Křesťana. Celým poschodím se rozléhá zlověstný zvuk vrtačky, která nemilosrdně odstraňuje jeden kaz za druhým. Jedinou útěchu mi v tomto domě přináší jeho další obyvatelka, paní Pilousová. Často se objevuje na schodišti a vlídně si se mnou povídá. Má pro mne slabost a já ji mám velmi ráda.
Naproti úhlednému Černému orlu stojí omšelý hotel U tří lip. Po příjezdu ze Slovenska jsme tu několik dní s rodiči našli přístřeší, než došel drahou náš nábytek. Ponurý pokoj, zatuchlý pach chodby, kde to odporně čpělo pivem a kouřem, to byly krajně nepříjemné dojmy z těchto míst. Zato v sousedství hotelu to docela příjemně vonělo chlebem. V pekařství Cimermenových  občas zahlédnu svého spolužáka, syna majitelů obchodu. Nahoře bydlí další žačka naší třídy, Eva Šebková. Vysoká bystrá dívka se zdá vyspělejší než my a zřídka se zapojuje do našich dětských her. Zato s Dášou Fikrlovou z vedlejšího domu se stýkám často.  Jakmile spatřím z okna ložnice její postavu a zaregistruji smluvené znamení, přeběhnu náměstí, tiše se protáhnu protějším domem a octnu se v našem království. Protáhlá zahrada se starým altánem na konci nám poskytuje volnost. Fantazii se meze nekladou. Prozpěvujeme si tu melodie z válečných filmů, na staré „koze“ na řezání dřeva nacvičujeme akrobatické kousky a vymýšlíme další činnosti, nad nimiž by našim starostlivým matkám určitě vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Podstatné ovšem je, že tím způsobem aspoň na chvíli prcháme před hrůzami neutěšené doby.
Pořadí dalších domů nezachytím zřejmě přesně, ale na tom snad tolik nezáleží. Tady někde tuším výčep Na knížecí. I sem někdy zavítám se džbánkem, ale zdejší atmosféra ve mně nevyvolává takový odpor. Z holičství, které je tu nablízku, se otevřenými dveřmi line vůně laciného mýdla. Hubený pan Lain se sklání nad svými zákazníky, o které není nikdy nouze. O kousek dál bydlí spolužačka Pepina Merglová, éterická bytost s protáhlým obličejem a úzkými rty. V mlékárně nedaleko odtud odměřují dvě ženy úzkostlivě směšné příděly, které Hitler považuje za dostačující pro výživu českého člověka. Největší měrka má obsah 1/2 litru, nejmenší 1/16 litru!

Autorce, paní Dance Váňové, která dala souhlas se zveřejněním v našich novinách, děkuje  P.Č.
Pokračování příště.

 

 

Komentáře

cc Reagovat