Datum a časDnes je úterý, 23.5.2017SvátekSvátek má Vladimír
Přístupy879093. návštěvník
Důležitá čísla

Tísňové linky

Integrovaný záchr. systém 112
Hasičský záchr. sbor 150
Záchranná služba 155
Policie ČR 158

Městská policie Libochovice

náměstí 5. května 48, Libochovice,
tel. 724 016 458, 606 715 956
email:
skype: mplibochovice

Skype chat, instant message

Policie ČR, OO Radovesice

Radovesice č. p. 5, 410 02  Radovesice
tel: 974 436 741


Hasičský záchranný sbor ÚK

PS Lovosice, Českolipská 1997/11, Litoměřice, tel. 950 425 001
PS Roudnice n. L., Žižkova 729, Roudnice n. L., tel:  950 428 011
SDH Budyně nad Ohří Budyně nad Ohří, Ladova 361, 411 18 tel:
728 088 555

Lékárna U Bílého jednorožce

Dr. Vacka 44, Libochovice, tel. 416 591 293

Lékaři

MUDr. Javůrek - praktický lékař
Čechova 655, Libochovice, tel. 416 591 169
MUDr. Klener - praktický lékař
Riegrova 69, Libochovice, tel. 416 591 334
MUDr. Korousová - dětská lékařka
Čechova 351, Libochovice, tel. 416 591 339
MUDr. Horn, stomatologie
Čechova 655, Libochovice, tel. 777 790 680

Podřipská nemocnice s poliklinikou

www.pnsp.cz
Kontakt
Město Libochovice
se sídlem:
Městský úřad Libochovice
náměstí 5. května 48
411 17 LIBOCHOVICE
email: .
e-podatelna:
tel.: +420 416 725 830

Vzpomínky na mého židovského kamaráda - 27. část


Kolem našeho domu chodila většina mých spolužáků do školy. Mezi nimi byl i Lojza Kváš. Bydlel na Nouzově. Jeho otec byl obchodníkem s uhlím.
Někteří kluci a holky z naší třídy chodili Koštickou ulicí, jako já. Ostatní byli ti, co tvrdili, že kratší cesta do školy je kolem řezníka Maxy a pak po druhé straně, kde bylo zahradnictví pana Havla. Dále pak kolem domku pana Třešňáka, který učil hře na housle. Malinké cukrářství bylo před pekařstvím Trejtnarových. Na rohu ulice stál dům obuvníka Jana Proška. Ve výkladě měl krásné dámské a pánské boty a fotografie filmových hereček a herců, pro které boty vyráběl. Šil boty i pro hraběcí rodinu Herbersteinů. Kolem rohu, vpravo, byla úzká ulička a v rohu byl kamnář Vlček. Jeho syn Jarda chodil s námi do školy a patřil k partě Rybníčkářů.
Touto cestou chodil i Lojza Kváš, ke kterému jsem se dnes přidal. Koštickou ulici dnes vynechám. “To víš, už jsem tak zvyklý, mě se zdá, že tudy, co chodím, je to kratší. Jdu pořád rovně a ty u sokolovny zahýbáš,” obhajuje Lojza svoji cestu. Neřekl jsem mu, že Koštickou ulicí chodím proto, abych se aspoň na chvíli sešel s bývalým členem našeho klubu Mladého Hlasatele, mým židovským kamarádem Jirkou Gläsnerem.
“Dneska nepůjdu tou úzkou uličkou, ale po chodníku, abych se podíval, jak daleko je naše konkurence, pan Mašek s jeho autem,” tajemně mluvil Lojza. “Ale Lojzo, kde by sehnal benzín, nikdo autem přece nemůže jezdit,” namítám. “To máš pravdu, ale pan Mašek i můj otec předělávají náklaďáky na dřevoplyn.” Lojza asi o tom věděl hodně. “Ale Lojzo, kde vezmou ten dřevoplyn?” Ptám se. Ten se musí přímo v auťáku vyrobit. Je na to potřeba velká nádoba s víkem. Do té se nahází buková polena a dole se to zapálí. Když se to jen trochu rozhoří, zavře se nahoře víko. Buková polena jenom doutnají a tak vzniká ten dřevoplyn. Ten se potrubím zavádí do motoru auta. Když už má dostatečný tlak, auto se nastartuje. To víš, benzín to není, ale prý to jede. Pospícháme, chceme míti dřevoplyn první v Libochovicích.” Rozpovídal se Lojza Kváš. (Obr. 1)


Obr. 1 - Takhle nějak vypadalo nákladní auto Škoda upravené na dřevoplyn. Velká nádoba na bukové špalky je na korbě automobilu, odkud se vyrobený plyn vede do motoru.

“Jak koukám, pan Mašek ještě není s dřevoplynem moc daleko. Ale přesto, hned jak přijdu ze školy, budu tatínkovi pomáhat. Odhaduje, že tak za tři neděle začneme vyrábět dřevoplyn, bukové špalky už máme doma,” svěřuje se mi Lojza Kváš. “Lojzo, myslíš, že v Libochovicích je někdo další, kdo chce jezdit na dřevoplyn?“ Ptám se. “Nevím to určitě, ale snad pan Rosa, mají obchod se zeleninou a bez auta nemohou zeleninu z vesnic dovážet. Pak snad předělává velké osobní auto Horch, pan Korous, aby mohl nakupovat kozy po vesnicích, pro svoji vyhlášenou restauraci. (Obr. 2)


Obr. 2 - Na dřevoplyn jezdily i osobní automobily. Plyn se vyráběl ve velké nádobě s víkem, postavené v kufru. Pohonná hmota - dubové špalky se vozily v pytlích.

Ale, touto cestou už jsme u školy. Současně s námi přicházejí spolužáci: Honza Zich, Karel Neuman, Franta Kohout, Pepík Hajný, Vašek Zimerman a Tonda Podávka. Holky a další kluci už byli ve třídě.
Je 20. listopadu 1939. Přichází naše velmi oblíbená učitelka Housová (Obr. 3) a začíná vyučování. Začíná ale ne obvykle. “Milé děti, možná, že jste slyšeli ve vašem rádiu doma, že 28. října, při velké demonstraci, byl zastřelen student mediciny Jan Opletal. Právě minulou středu, 15. listopadu, měl pohřeb, kterého se zúčastnilo velké množství lidí. V noci na pátek 17. listopadu byly německým vojskem obsazeny všechny ubytovny studentů a více než tisíc studentů bylo zatčeno a odvezeno do vězení. Devět studentských vůdců bylo okamžitě popraveno. Všechny vysoké školy byly uzavřeny. Milé děti, bez vysokých škol náš národ velice utrpí. Vzpomeňme libochovického rodáka, vysokoškolského vzdělance Jana Evangelistu Purkyně. To, co jsem vám dnes řekla, si dobře zapamatujte a važte si školy, do které chodíte.”


Obr.3 - Naše velmi oblíbená učitelka Housová nás učila ve 3. třídě (1939-1940).

Den na to, v úterý, jsem šel do školy Koštickou ulicí. Rád bych se sešel s mým židovským kamarádem Jirkou Gläsnerem. Měl jsem štěstí, když jsem byl na rohu sokolovny, zrovna vycházel z vrat jejich domu. “Ahoj, Jirko, jsem rád, že tě vidím,” zdravím Jirku. “Prosím tě, víš přece o tom, že s těmi, kteří se baví s Židy, má být zacházeno jako s Židy!” “Jirko, dokud chodíš do školy, tak nikomu nemohou nic udělat. Jirko, mám takový nápad. Dneska v půl páté bys mohl jít s tvojí maminkou k nám nakupovat na lístky, které, i když hodně málo, máte. Moje maminka už o tom bude vědět a zatímco bude obsluhovat tvoji maminku, my dva půjdeme na chvíli ke mně nahoru na verandu. Poslechneš si moji krystalku. Až bude chtít tvoje maminka odejít, udělal jsem v krámě tlačítko zvonku, který je u mne nahoře na verandě. Moje maminka na nás zazvoní, bude to signál, že máme končit. Co tomu říkáš?” Řekl jsem vše potřebné. “No, to bych mohl mamince navrhnout, snad bude souhlasit. Nejvíce se těším na tvoji krystalku, to víš, teď, když nám zabavili rádio,” odpovídá na můj návrh můj židovský kamarád Jirka Gläsner.
Odpoledne jsem se nemohl dočkat, až bude půl páté. Co když ten německý správce, co se nastěhoval ke Gläsnerům, Jirku s maminkou nepustí?
Krátce po půl páté ale oba přišli do našeho krámu. Jeden zákazník zrovna odcházel. Můj židovský kamarád na můj pokyn šel za mnou. A už jsme byli na schodech, přeběhli přes dvorek na verandu. “Posaď se, Jirko, tady k tomu stolu. Jak vidíš, krystalka je připravena.” Nasazuji si sluchátka, jestli nebude potřeba hrot detektoru na citlivější na krystalu galenitu. Nebylo třeba, signál stanice Praha 1. “Tak, tady máš sluchátka a poslouchej. Za pět minut budou zprávy,” upozorňuji mého židovského kamaráda Jirku Gläsnera.
Jirka si nasadil sluchátka na uši a podíval se na mne. Zakýval hlavou, na znamení, že dobře slyší. Byla tam nějaká hudba. “Ani nevíš, jak mě to rádio doma chybí,” smutně přiznává.
Ve zprávách v pět hodin obhajovali uzavření vysokých škol a jak se Němci vypořádali s českými studenty. Ale, to už maminka zvonila a museli jsme končit. Do krámu jsem pustil Jirku zadem. Sám jsem asi pět minut počkal a šel jsem přes uličku hlavním vchodem z chodníku do krámu. Jirka s maminkou zrovna odcházeli. Pozdravil jsem a šel jsem za pult, v krámě byli dva zákazníci a kupovali cukr a mouku na lístky.


Obr. 4 - Časopis “Slovan” vydávaný v r.1850 Karlem Havlíčkem.

Večer mně maminka vyprávěla, že dala paní Gläsnerové něco navíc. “Ani nevíš, jak těžký život mají a obávají se, co je čeká, musíme jim pomáhat.”
Ve středu odpoledne jsem si napsal úkoly a šel jsem se podívat z okna, jestli kovář Fidler nekove koně. Zrovna jednomu koni vypaloval do kopyta podkovu. Protože byla žhavá, bylo kolem spoustu kouře. Byl to bílý kouř. Pak kopyto očistil, znovu napasoval podkovu a přibíjel ji kovovými hřeby do kopyta. Nakonec rašplí zarovnával kopyto s podkovou.
Ale co to vidím. Před vetešnictvím Gizely Srazilové stojí velká parta Rybníčkářů. Chvíli jsem je pozoroval. Partu vede Aksamit. Vidím, že všichni stojí nad masivní mříží kanálu a něco pozorují. Aksamit má v ruce silnější kus klacku a na něm namotaný provázek. Odmotává provázek z klacku a pouští do kanálu.
V partě Rybníčkářů byl taky můj spolužák Jarda Vlček. Rozhodl jsem se, že se tam půjdu podívat. Bylo to jen pár kroků přes silnici.
“Ahoj, kluci, co se tady děje?” Ptám se. “Toto jest trestná výprava, která má za úkol vyhubit krysy, které se v Libochovicích silně rozmnožily,” odpovídá spisovně Aksamit. “A jsou tam? Nemůžu se dostat ke kanálu.” “Dole se to přímo hemží krysami,” odpovídá mě spolužák Vlček.
Aksamit dává na háček kousek chleba a pouští krysařskou udici skrz mříže, na dno kanálu. “Ten chleba je moc tvrdej a krysy mně ho hned ukradnou.” “Aksamite, jdu se podívat k nám do pekárny, jestli tam něco nezbylo,” nabízím se. “No, to by bylo fajn, třeba takovej rohlík,” zajiskřily oči Aksamitovi.
Za chvíli jsem přinesl dva nepovedené rohlíky. Někdy se stává, že rohlíkáč, stroj na rohlíky, nalepí těsto na válce a takový rohlík se stejně upeče a používá se na strouhanku. “No, výborně, to by mohlo pomoci při lovu krys,” bere rohlíky k sobě. Kousek rohlíku utrhl a napíchl na háček. Z druhého si ukousl.
Netrvalo dlouho a krysa “zabrala”. Zkušený pytlák, vycvičený lovem kaprů na rybníčku, zasekl. “Je tam! Pozor všichni pryč! A už tahá skrz mříže kanálu pořádnou krysu. Aksamit ji dal na chodník před vetešnictví. Gizela Srazilová, vetešnice, se dívala skrz sklo dveří. Měla velice ohyzdnou tvář s velikým červeným nosem. Šel z ní strach. Krysa utíkala s háčkem v tlamě směrem ke Kudláčkovic domku. Před svým krámem s látkami stála Slávinka Šarhanová a křičela: “Jdeš s tou potvorou pryč!” “Podejte mi kluci ten velkej klacek, hned ji zlikviduji! Velí Aksamit. Tak se taky stalo. “Na ten lískovej klacek udělejte nožem zářez, první krysa, znova nadhazuju,” z rohlíku utrhává druhý kousek. Z druhého rohlíku opět ukusuje.
Za chvíli Aksamit vytahuje druhou krysu. Muselo jich tam být opravdu hodně. Skočil jsem domů ještě pro dva rohlíky, které se nedaly prodávat. Mezitím Aksamit snědl ten jeden a z těch dalších dvou si hned jeden dal do kapsy. Byl jsem rád, věděl jsem, že má často hlad.
Když Aksamit zavelel konec lovu krys, na popravčím klacku bylo 6 zářezů. Mrtvé krysy hodil zpět do kanálu.
“Kterej kanál si vybereme příště, rozhodneme zítra, díky za rohlíky,” loučil se Aksamit a celá parta Rybníčkářů.
V pátek, jako obyčejně, přišel na verandu Jarka Mizera. “Představ si Jarko, že jsem našel, asi po dědečkovi, časopis “Slovan” z roku 1850. Vydával ho Karel Havlíček. Podívej. (Obr. 4) Co je ale nejzajímavější, že popisuje vynález přenosu nějakých informací na dálku. Podrž se, dělá se to pomocí šneků a Voltova sloupce, což je vlastně elektrická baterie. Mě se to zdá jako velká blbost, skoro 50 let před Marconim.” “Prosím tě, půjč mi to, rád bych si to přečetl,” žádá Jarka. “Samozřejmě, pak mě řekneš, co si o tom myslíš.”
“Tak, teď si ještě poslechneme krystalku a pak hurá pro Mladého Hlasatele, už se těším na Rychlé šípy.

Antonín Glanc

Pokračování příště.           

Komentáře

Vydání
< Ročník 2017 >
I.II.III.
IV.V.VI.
VII.VIII.IX.
X.XI.XII.
Libochovické noviny
Redakční rada


Šéfredaktor:
Mgr. Josef Krob

Redakční rada:
Mgr. Barbara Bláhová
Tomáš Černý
Pavel Česal
Ing. Milena Ryšavá
Alena Šebková
Stanislav Tlustý 

               

Počasí
Anketa
© 2009 Webdesign by Media Creative s.r.o.
Developed by Smartware s.r.o., Redakční systém MultiCMS
admin | webmail | Intranet |
www.libochovice.cz - Oficiální stránky města Libochovice