Datum a časDnes je úterý, 23.5.2017SvátekSvátek má Vladimír
Přístupy879093. návštěvník
Důležitá čísla

Tísňové linky

Integrovaný záchr. systém 112
Hasičský záchr. sbor 150
Záchranná služba 155
Policie ČR 158

Městská policie Libochovice

náměstí 5. května 48, Libochovice,
tel. 724 016 458, 606 715 956
email:
skype: mplibochovice

Skype chat, instant message

Policie ČR, OO Radovesice

Radovesice č. p. 5, 410 02  Radovesice
tel: 974 436 741


Hasičský záchranný sbor ÚK

PS Lovosice, Českolipská 1997/11, Litoměřice, tel. 950 425 001
PS Roudnice n. L., Žižkova 729, Roudnice n. L., tel:  950 428 011
SDH Budyně nad Ohří Budyně nad Ohří, Ladova 361, 411 18 tel:
728 088 555

Lékárna U Bílého jednorožce

Dr. Vacka 44, Libochovice, tel. 416 591 293

Lékaři

MUDr. Javůrek - praktický lékař
Čechova 655, Libochovice, tel. 416 591 169
MUDr. Klener - praktický lékař
Riegrova 69, Libochovice, tel. 416 591 334
MUDr. Korousová - dětská lékařka
Čechova 351, Libochovice, tel. 416 591 339
MUDr. Horn, stomatologie
Čechova 655, Libochovice, tel. 777 790 680

Podřipská nemocnice s poliklinikou

www.pnsp.cz
Kontakt
Město Libochovice
se sídlem:
Městský úřad Libochovice
náměstí 5. května 48
411 17 LIBOCHOVICE
email: .
e-podatelna:
tel.: +420 416 725 830

Vzpomínky na mého židovského kamaráda - 25. část


Je pátek 20. října 1939. Ze školy jdeme společně s Vaškem Zimermanem, mým spolužákem. Všímáme si krásně vydlážděných chodníků po celé délce náměstí. Jsou vytvořeny z černých a bílých žulových kostek. Bílé kostky tvoří čtyř až pěticípé hvězdice.
Když jdeme kolem židovského obchodu koloniálním zbožím pana Karla Šterna, vidíme na dveřích malou ceduli. Podle nařízení má všechny upozornit, že je to židovský obchod. Nápis je německo-český: Jüdisches Geschäft - židovský obchod.
“Tak vidíš, všechny židovské obchody v Libochovicích jsou už určitě označeny,” soudí Vašek. Počítám, které to jsou. Nejvíc židovských obchodů vede střižní zboží: Novák Otokar, Rohr Adolf, Picková Hedvika, Strauss Ota a Lederer Hugo.
Obchod hračkami mají Bedřiška a Pavla Katzovy. Pak je tady otec našeho židovského kamaráda, pan Gläsner Josef, který má statek a obchod koňmi.
“Je tady ale dalších více než 30 nežidovských obchodů. Ty mají na dveřích ceduli “Židé nevítáni - Židům nepřístupno”, shrnuji počty obchodů v Libochovicích. “Všichni říkají, že je to jen začátek velkého tažení proti Židům,” říká Vašek. “Přitom nikomu nic neudělali.” “Náš židovský kamarád Jirka Gläsner to nese velice těžce. Navíc, mají doma německého správce,” doplňuji Vaška Zimermana.
Židovský obchodník, pan Karel Štern, má taky nasazeného správce. Šternovi mají syna Herberta, je to ročník 1933 a syna Rudolfa, ročník 1935. (Obr. 1)
Vítek Vacina, člen našeho klubu Mladého Hlasatele, má fotografii jejich třídy. Jsou to žáci narození v roce 1929. Vítek a náš židovský kamarád Jirka Gläsner jsou spolužáci. (Obr. 2) 
Došli jsme k Zimermanovic pekařství, a tak jsem se s Vaškem rozloučil. Protože byl pátek, zamířil jsem zpět do knihkupectví pana Nováka pro nové číslo Mladého Hlasatele. Na cestě domů jsem se potkal s panem Františkem Schönfeldem.


Obr. 1 - Starší fotografie, na které je Karel Štern (uprostřed), jeho manželka Elsa (vlevo) a jejich přátelé. Vpravo od Sternových je obchodník Kužela. V pozadí je obchodní příručí Jiří Zeman. (Autor děkuje paní Janě Husníkové za zapůjčení fotografie.)

Jezdíval do Libochovic jednou za čtrnáct dní. Byl číšníkem v Praze. Bylo mu asi tak 25 let.
Pozdravil jsem ho. “Nazdar, Tóno, tak co, chodíš na ryby? Znal jsem tvého tatínka, to byl rybář! Chodil k Dubanům, párkrát jsem byl s ním. Pamatuji se, jak jsi tam přijel šlapacím autem, maminka šla s tebou. Škoda, že tvůj tatínek umřel, byl jsem mu na pohřbu.” vzpomíná pan Schönfeld.
“Chodíte tady na ryby? ptám se. “Prosím tě, mně můžeš tykat, říkej mi Fando. No já ještě lístek nemám, tak pytlačím, ale nikomu to neříkej. Líčím noční šňůry...” “To musí být velké dobrodružství, že jo, Fando,” celý napnutý se vyptávám. “No, v noci jdou hlavně úhoři, už jsem jich pár chytil.” “Když bys mě vzal k tomu líčení šňůr, rád bych šel.” “No, aspoň bys na břehu dával pozor, jestli někdo nejde, to by šlo,” uvažuje Fanda Schönfeld. “Tak, kdy na to půjdeme?” nedočkavě se ptám. “No, dneska po šesté hodině večer, to už je tma.” “Kam mám přijít” ptám se. “Sejdeme se za lázněmi a půjdeme k Dubanům.” “Budu tam,” potvrzuji.
Zbytek odpoledne jsem věnoval novému Mladému Hlasateli. Byla tam napínavá povídka Otakara Batličky. Takovou povídku jsem četl i dvakrát. Když jsme se ještě scházeli na schůzkách klubu Mladého Hlasatele, četli jsme si rubriku “Z bobří hráze”. Bylo tam hodně námětů z činnosti klubů.
Chvíli jsem poslouchal krystalku. Ve zprávách oslavovali vítězné tažení německé armády do Polska a přípravy na válku s Anglií. Radši jsem to vypnul. Stmívalo se, byl čas na večeři. Stejně jako všichni pekaři, měli jsme chléb se škvarkovým sádlem a kyselé okurky. Každý si krájel, kolik chtěl. Čerstvě upečený chléb namazaný sádlem, to byla pochoutka.
S maminkou jsem to měl už vyjednané. Večerní výpravu mně povolila. Schönfeldovi bydleli v Koželužské ulici, tedy nedaleko od naší uličky. V šest hodin jsem byl na smluveném místě, za písečnými lázněmi. Fanda už tam čekal, a tak jsme hned vyrazili proti proudu řeky k Dubanům. “Fando, kde máš tu šňůru? ptám se. “Podívej, mám ji navinutou na tomhle prkýnku.” Šli jsme ještě asi 150 metrů. “Tak, to je moje místo,” zašmátral ve tmě ve křoví a vyndavá větší kámen. “Tenhle šutrák přivážeme na konec šňůry,” začal odmotávat silnou šňůru z prkýnka. “Teď vezmi to prkýnko a odmotávej až na konec šňůry, ať se nepopícháš o háčky!” organizuje přípravy lovu Fanda. “Teď už vidím ty návazce s háčky, je jich asi deset,” oznamuji. Šňůru s háčky jsem položil do trávy, Fanda připevňoval šutrák na začátek šňůry.
Když to pevně utáhl, šel od jednoho háčku k druhému a napichoval na ně rousnice “na kalhotky”. Střed rousnic byl dvakrát propíchnut háčkem a tak dva konce rousnice visely dolů. Žížaly se mrskaly, ale z háčku se nedostaly. Když bylo všech deset háčků opatřeno nástrahou, přivázal Fanda druhý konec dlouhé šňůry ke keři, až k hladině řeky. “Teď se jdi podívat, jestli není někdo v blízkosti,” velí Fanda. “Všude je klid, Fando,” ujišťuji. “Tak pozor! Teď hodím kámen co nejdál do řeky” a začal rozhoupávat kámen. Když už toto kyvadlo dosahovalo velkých výkyvů, pustil Fanda šňůru s kamenem, směrem do řeky. “Povedlo se to, je to daleko,” tiše a spokojeně soudí Fanda. “Teď ještě pevně utáhneme šňůru na keři a jsme hotovi,” končí noční líčení.
Dali jsme se na cestu domů. “Kdy to půjdeš vytáhnout, Fando?” ptám se. “To víš, musím jít hodně brzy ráno, než půjdou rybáři na ryby.” “Bude asi lepší, když půjdeš sám, Fando, že jo?” navrhuji. “Určitě, já se pak ozvu, jak to dopadlo,” slibuje Fanda.


Obr. 2 - Fotografie třídy, do které chodil Vítek Vacina a náš židovský kamarád Jirka Gläsner, oba členové našeho klubu Mladého Hlasatele. Vítek je v horní řadě chlapců, první zleva. Jirka Gläsner je v druhé řadě, napravo od pana řídícího Vyskočila.

Šli jsme společně nočním parkem až do Kožešnické ulice. “Půjdu s tebou až do vaší uličky,” rozhoduje se Fanda. Maminka mně přišla otevřít a poděkovala Fandovi, že šel se mnou.
V sobotu dopoledne jsem viděl, jak naší uličkou přicházeli libochovičtí Židé k synagoze. Viděl jsem mého židovského kamaráda Jirku Gläsnera, u nás na rohu se k němu přidal malý Herbert Stern.
Asi v deset dopoledne přišel k nám do krámu Fanda Schönfeld. Na zádech měl ruksak. Mávnul na maminku, aby šla dozadu. Z ruksaku vyndal velikého úhoře. “No to je ale kus Fanouši, děkujeme a vyrovnáme se.” “Chtěl bych ho ukázat Tónovi.” Maminka zmáčkla tlačítko elektrického zvonku, který vedl na verandu. “Počkej chvíli, Fanouši, hned přijde, ten bude koukat.”
Fanda mně oznamoval: “Tak tam byli tři, takhle velký, povedlo se to!” “Kolik měří?” ptám se. “Tak, tenhle má metr patnáct.” “Fando, jsem zase o něco chytřejší, hlavně proto, že vidím, jaké ryby v té naší Ohři jsou. Na prázdniny si koupím rybářský lístek, můžeš pak chodit se mnou chytat,” nabízím. “Já taky doufám, že na příští sezónu, od 16. června, už budu mít lístek,” těší se Fanda.
Jestli máš chvíli čas, Fando, pojď se podívat nahoru na verandu. Mám tam takovou malou dílničku,” zvu Fandu. Byli jsme už na schodech, když maminka volala na Fandu, aby se pak zastavil v krámě.
Fandovi se moc zamlouval poslech krystalky na sluchátka. “To by bylo něco, u vody poslouchat muziku. Mám moc rád operety, někdy tě něco zazpívám.” Ukazoval jsem Fandovi veliký štos Mladého Hlasatele, který jsem střádal v zelené otvírací lavici. “Ty chodíš do třetí třídy, viď?” “Jo, je to školní rok 1939-40,” potvrzuji Fandovi. “Tak to tě budu něco vypravovat,” sedl si Fanda na lavici.
“Taky jsem chodil v Libochovicích do školy. Můj otec je hajným u hraběte Herbersteina, má jen jednu ruku a chodí pořád s loveckou puškou přes rameno. Chodil jsem zrovna do třetí třídy, když jsme s tatínkem našli ptáčka krutihlava, který vypadl z hnízda. Měl jsem ho nějakou dobu doma a krmil jsem ho. Tenhle pták dovede otočit hlavou úplně na druhou stranu a může se dívat jak dopředu, tak dozadu. Proto se nazývá “krutihlav”.
Když už byl dostatečně velký, rozhodl jsem se, že ho přinesu ukázat do školy, do naší třídy. Všichni ho obdivovali. Ale pak to přišlo. Učitelka vstoupila do třídy, všichni spolužáci byli kolem mne. “Co se to tady děje, zvolala silným hlasem. Prosím, Schönfeld tady má krásného ptáčka, jmenuje se krutihlav,” hlásí z první lavice spolužák, který je učitelce k ruce, podává jí křídu a maže tabuli.
“Schönfeld, ke mně!” zahřměla učitelka. Šel jsem s krutihlavem na stupínek. Nechtěla slyšet, že jsem toho ptáčka zachránil, chytla mě za flígr a strkala k oknu. Otevřela okno a zařvala: “Pustit, pustit!” “Ale, paní učitelko, on ještě nikdy nelétal, chci ho dát pod hnízdo z kterého vypadl! prosím. “Řekla jsem pustit.” Tak jsem krutihlava pustil i když roztáhl křídla, daleko nedoletěl. Nakonec bude obětí nějaké kočky.
Učitelka zavřela okno, vzala rákosku a poručila mě ohnout se přes první lavici. “Tak, aby sis to zapamatoval.” Dala mi pět velkých ran rákoskou na zadek. “Sednout!” poručila. To, ale pro velkou bolest nešlo. Jí to bylo jedno.
Doma, při večeři se mě tatínek ptal, co mi je, že nesedím na židli. Všechno jsem mu plačky řekl. “Ukaž zadek!” poručil. Když viděl krvavé pruhy, rozhodl: “Zítra půjdeš do školy a já tam přijdu!”
Učitelka zrovna psala na tabuli, když slyšela zaklepání na dveře. Do třídy vstoupil můj jednoruký tatínek, s puškou přes rameno. Zavelel: “Fando, pojď sem a svlékni si kalhoty!” plačky jsem se svlékl. “Tak paní učitelko, vidíte co jste mu udělala? Stane se to ještě jednou a já vás zastřelím!!” Když opouštěl jednoruký hajný třídu, všichni spolužáci povstali...
“Tak, to je můj příběh s ptákem krutihlavem,” končil Fanda Schönfeld své vyprávění.

Antonín Glanc
Pokračování příště.      
    

Komentáře

Vydání
< Ročník 2017 >
I.II.III.
IV.V.VI.
VII.VIII.IX.
X.XI.XII.
Libochovické noviny
Redakční rada


Šéfredaktor:
Mgr. Josef Krob

Redakční rada:
Mgr. Barbara Bláhová
Tomáš Černý
Pavel Česal
Ing. Milena Ryšavá
Alena Šebková
Stanislav Tlustý 

               

Počasí
Anketa
© 2009 Webdesign by Media Creative s.r.o.
Developed by Smartware s.r.o., Redakční systém MultiCMS
admin | webmail | Intranet |
www.libochovice.cz - Oficiální stránky města Libochovice