Datum a časDnes je neděle, 22.10.2017SvátekSvátek má Sabina
Přístupy1036126. návštěvník
Důležitá čísla

Tísňové linky

Integrovaný záchr. systém 112
Hasičský záchr. sbor 150
Záchranná služba 155
Policie ČR 158

Městská policie Libochovice

náměstí 5. května 48, Libochovice,
tel. 724 016 458, 606 715 956
email:
skype: mplibochovice

Skype chat, instant message

Policie ČR, OO Radovesice

Radovesice č. p. 5, 410 02  Radovesice
tel: 974 436 741


Hasičský záchranný sbor ÚK

PS Lovosice, Českolipská 1997/11, Litoměřice, tel. 950 425 001
PS Roudnice n. L., Žižkova 729, Roudnice n. L., tel:  950 428 011
SDH Budyně nad Ohří Budyně nad Ohří, Ladova 361, 411 18 tel:
728 088 555

Lékárna U Bílého jednorožce

Dr. Vacka 44, Libochovice, tel. 416 591 293

Lékaři

MUDr. Javůrek - praktický lékař
Čechova 655, Libochovice, tel. 416 591 169
MUDr. Klener - praktický lékař
Riegrova 69, Libochovice, tel. 416 591 334
MUDr. Korousová - dětská lékařka
Čechova 351, Libochovice, tel. 416 591 339

Podřipská nemocnice s poliklinikou

www.pnsp.cz
Kontakt
Město Libochovice
se sídlem:
Městský úřad Libochovice
náměstí 5. května 48
411 17 LIBOCHOVICE
email: .
e-podatelna:
tel.: +420 416 725 830
Sponzoři webu


zde může být i váš baner
Kudy z nudy

Vzpomínky na mého židovského kamaráda - 24. část


Koncem září 1939, 29. ráno, cestou do školy, jsem se sešel s Honzou Ubelakerem, mým spolužákem. Začal hned mluvit o Židech, kteří museli odevzdat své rozhlasové přijímače. “My, doma, posloucháme každý den Londýn, je dobře slyšet.” “Honzo, prosím Tě, jestli nechceš, aby maminku a tatínka zavřeli, nikde to neříkej. Viděl jsem to nařízení o těžkých trestech za takový poslech. Řekni to doma!” Honza byl velice lehkomyslný a co nevěděl, nepověděl.
U sokolovny jsme potkali mého židovského kamaráda Jirku Gläsnera. “Tak vyšlo další protižidovské nařízení. Nesmíme vycházet z domu po osmé hodině večer! Budou to dlouhé večery bez rádia. Jsem zvědav, kdy mně zakážou chodit do školy,” smutně sděluje Jirka Gläsner. “Jirko, když se o velké přestávce procházíme venku kolem sochy Komenského, neboj se se mnou mluvit, víš, jaký je tam řev.” “No, zkusím to,” souhlasí můj židovský kamarád. “Ve škole zatím proti mě nikdo nevystoupil.”
Ze školy jsem šel domů s Vaškem Zimermanem, mým spolužákem. “Už jste dostali obálku s tím štítkem na knoflík u rádia?” “Nic o tom nevím, hned se doma zeptám.” “Hlavně, aby nám nakonec taky nesebrali rádia, jsou všeho schopni,” obává se Vašek. “To víš, lidi poslouchají, co je zajímá, a jsou na to přísné tresty,” loučím se s Vaškem Zimermanem před naším krámem.
Hned se ptám maminky, jestli nepřišla nějaká obálka se štítkem na rádio.” “Jo, je na kase, prohlídni si to a pak to dej na rádio, když to musí být!” Otevírám obálku a beru do ruky výhrůžný štítek (Obr. 1). Je to vlastně výhrůžka Němců, zabránit lidem znát pravdu o válce v Polsku, kterou přináší Londýn.


Obr. 1 - Tento výhrůžný štítek musel dát každý nežidovský maji-tel radiopřijímače pod ladicí knoflík (Protektorát Čechy a Morava)

Jdu to ukázat pekařům, kteří už spí po noční šichtě. “Taková cedule nezabrání lidem poslouchat, co chtějí,” za všechny říká mistr Eda Řeháček. Otočí se na posteli a pokračuje ve spaní. Jdu do kuchyně a výhrůžný štítek nasouvám na knoflík našeho rádia.
Protože byl pátek odpoledne, byl čas, jít si ke knihkupci Novákovi pro Mladého Hlasatele. Šel jsem sám, Jarka Mizera nebyl doma. Cestou pro náš nejmilejší časopis jsem potkal rybáře, pana Štýbra. “Byl jsem si koupit u Slezáků lankový “chomoutek” a karabinku. Zítra jdu na tu štiku k Porťáku, na kterou jste mě upozornili. Pořád tam loví, nechceš jít se mnou?” “Moc rád, pane Štýbr, ale půjdu sám. Náš židovský kamarád, který byl tehdy se mnou na parmách, které jste chytal pod jezem, už mezi nás z vlastní vůle nechodí. “To víš, on sám dobře ví, co dělá, tak když budeš chtít, tak zítra, v sobotu v půl jedné, po obědě, na mostě.” “Určitě přijdu, tak zítra na shledanou.”
Můj první pohled, když jsem si koupil Mladého Hlasatele, byl na zadní stranu, na kreslené příběhy “Rychlých šípů”. Jak jsem jim záviděl, že se mohou, jako klub, scházet. Ptal jsem se pana Nováka, jestli si časopis kupuje Jirka Gläsner. “Někdo mu ho tady bere, asi soused.” ”Tak to jsem rád!”
V sobotu ráno jsem viděl, jak libochovičtí Židé chodí do synagogy v naší uličce. Šli jednotlivě a nebavili se, jak to dělali dříve. Zatím jim bohoslužby v synagoze nezatrhli, a tak se mohli scházet a po bohoslužbě, uvnitř, určitě probírali to, co kdo věděl. Teď, když Židé neměli radia, každá nová zpráva určitě budila pozornost.
Před obědem jsem na verandě chvíli poslouchal krystalku. Stále jsem pročítal návod na jednolampový zesilovač. Součástky bych moc rád dostal k Ježíšku, ale to je ještě daleko. Oběd mě babička připravila na půl dvanácté, abych stihl pana Štýbra v půl jedné na mostě.
Šel jsem zkratkou přes park, kolem zakrytého koryta odtoku z rybníčka. Říkalo se mu před zakrytím “Botič”. Po schodech jsem vylezl na začátek mostu. Hodiny na věži ukazovaly za pět minut půl jedné. Obloha byla zatažená, ale na déšť to nevypadalo. Rybář Štýbr přišel přesně. Na zádech batoh, v pravé ruce dva dlouhé pepřáky, bambusové pruty. V levé ruce měl kesírek a jeden prut délky čtyři a půl metru.
“Jaké máte rybičky, pane Štýbr?” ptám se zvědavě. No, mám v kesírku tři velké řízáky a tři pěkné karasy. Počasí nám přeje. Když je zataženo, malé rybičky jsou u dna a v kořenech u břehů. Dravci mají více starostí s obstaráváním potravy. Když tam štice pověsíme dvě rybičky, mohla by se splést a vzít některou. No, uvidíme.” Spřádá rybářské plány na dnešní odpoledne pan Štýbr.
Jdeme stále pěšinkou proti proudu Ohře. U poplzské zdi jsou v řece vidět kameny a za nimi točák. “Tady je nejlepší místo na tlouště. Chytám je tady na vajksle. Červené višně mají tloušti moc rádi. Pár jich tam nejdříve hodím a pak to začne. Některý tloušť má až dvě kila. Ale tyhle ryby mají moc kostí. Já maso z tlouště rozemelu mlejnkem na maso a dělám z toho rybí sekanou. Je to pochoutka,” nadšeně vypravuje rybář Štýbr.
Už jsme proti fotbalovému hřišti. Hraje se tam nějaký zápas. Asi žáci, když je tak brzy po obědě. Po pěšince k Porťáku jsme neviděli žádného rybáře, ani na druhé straně. “Místní rybáři chodí hlavně na kapry a to až k večeru. Ale, když chceme stihnout poslední lovení štik, musíme tam být tak do jedné hodiny. Pak loví až kolem šesté po soumrak.
Konečně jsme u “točáku” před Porťákem. (Obr. 2) Je tady vysoký břeh, ale dole jsou kameny a rákosí. “Nesmíme dělat velký hluk. Štika by mohla odplavat do druhého točáku a to my nechceme.” Upravujeme si rybářské místo pro dva pruty. Kesírek s rybičkami dáváme do vody, blízko břehu, a zajišťujeme šňůrou. Rybář Štýbr zkouší, kam zapíchnout vidličky pro dva pruty. Povedlo se to a teď přijde to hlavní. Připravit na konce šňůry konduktérky, to jsou malé splávky, které zabraňují, aby se nástražní rybka nezapletla do šňůry. Potom velký splávek, olůvka a karabinku. Rybář Štýbr vyndává z batohu krabičku s lanky. “Tak, tohle je “chomoutek”, který jsem si koupil u Slezáků. Je to lanko s několika dvojháčky. Do očka lanka navléká ocelovou jehlu, kterou se prošívá rybička.


Obr. 2 - “Točák u Porťáku”, kde lovila štika.

Vyndávám kesírek z vody a rybář Štýbr vybírá velkého řízka. Rybička je mrštná a on ji drží v levé dlani, hřbetem nahoru, a prošívá řízka těsně pod kůží lanko “chomoutku” s háčky. (Obr.3) Upravuje háčky tak, aby nevadily rybce v pohybu. Když je to hotovo, připíná očko lanka do karabinky na šňůře. Ještě upravuje splávkem správnou “hloubku”, ve které bude rybička, držená olůvkem nad karabinkou, provokovat štiku.
Rybář Štýbr konečně nadhazuje. Prut pokládá do připravené vidličky a zabezpečuje konec prutu, kde je naviják se šňůrou. Naviják, rolák, uvolňuje tak, aby při zabrání mohla štika odvíjet šňůru zcela volně. “Tak, teď dávej pozor na splávek, já připravím druhý prut!” Nespustil jsem ze splávku oči. Rybička, asi metr pod hladinou, čile pohybovala splávkem. Na druhý prut dává rybář Štýbr lanko s jedním dvojháčkem tak, aby karas měl dvojháček těsně za hlavou. Štika loví rybičky vždy hlavou napřed. Karas je nezmar, někteří rybáři tuto nástražní rybku nosí k vodě v kapse. Vydrží dlouho bez vody.
Oba pruty jsou nadhozeny dostatečně daleko od sebe a teď nezbývá než čekat. “Vzpomínám na toho židovského chlapce Gläsnerovic, co byl s námi u jezu, když táhly parmy. Je to šikovný kluk. Škoda, že se Židi dostali do takového opovržení. Všichni jsme s nimi dobře vycházeli a oni s námi,” vzpomíná rybář Štýbr. “Můj židovský kamarád, Jirka Gläsner, to těžce nese. Mají v domě německého správce, který jim stále vyhrožuje. A teď, Židé nesmějí vycházet z domu po osmé hodině večer,” přidávám se. “No jo, rádia jim vzali, co mají chudáci teď dělat?” “Jirka říkal, že čtou staré knihy, co mají doma. Nějaký soused mu kupuje Mladého Hlasatele a dává mu časopis na zeď, kde si ho Jirka každý pátek bere. Na pátek se vždycky moc těší,” končím rozhovor.


Obr. 3 - Chomoutek s lankem a karabinkou na rybce.

Ten řízák pěkně jezdí, utáhne nejen splávek, ale i ty tři splávečky “konduktérky”, pozoruji vodu. Od Porťáku přijíždí dvojmístný kajak. Vodáci sjíždějí Ohři. Když nás míjejí, oba volají: “Ahóój!” My odpovídáme: “Loď ahóój!” a máváme na ně. “Jedeme z Loun až na jez do Hostenic. Jede se pěkně,” volají na nás a brzy mizí někde u lázní.
Vyrušila nás velká vlna na začátku točáku. “Tak je tady, “zubatá”, pozoruje vodu rybář Štýbr. “Bude asi dost velká, i když se zatím neukázala, ale zalovila pod hladinou,” odhaduji. “Tak, teď musíme oba pruty hlídat, může si vybrat, buď řízáka nebo karasa.” Oba mosazné roláky jsou povoleny, tak kdyby to vzala, může volně jet.
Asi tak za deset minut, splávek na prutu, kde byl velký řízák, se začal napínat až nad hladinu. “Je v blízkosti řízáka, vidíš, jak se snaží rybka uniknout.” Byla to řeč zkušeného lovce. Ani jsem nedýchal v napjatém očekávání. A teď se to stalo! Splávek prudce zmizel pod hladinou a mosazný rolák se šňůrou se rychle roztáčel. Jestli je velká, tak si “sedne” někde u dna. Malá naopak jede stále dále někam na mělčinu,” vysvětluje v klidu rybář Štýbr.
Vypadá to, že si “sedla”, naviják se zastavil!” vzrušeně oznamuji. “Máš pravdu, teď musíme čekat, až se rozjede, to by znamenalo, že nástrahu má v tlamě.” Splávek je teď někde u dna, ani konduktérky nejsou vidět. Napjatě se díváme na rolák, až se znovu začne točit, do té doby se nesmí na prut sahat.
Uplynulo asi pět minut a rolák se pomalu roztáčí. “Tak už jede, až bude šňůra napnutá, ucítím rybu na konci, ty připrav podběrák. Šňůra se napnula a rybář Štýbr prudce zasekl. Při tom přidržoval rolák. Ryba se divoce rozjela a rybář Štýbr levou dlaní přidržoval rolák, pak ho přepnul na vrčák a začal štiku vodit. Bambusový prut byl pružný jako luk. Ryba byla na půli řeky. “Teď to bude velký boj, musím ji unavit a přivést ke břehu,” soustředěně postupoval rybář.


Obr. 4 - Ulovená štika.

Když byla ryba asi pět metrů od břehu, prudce vyskočila nad hladinu a třepala hlavou ve snaze zbavit se nástrahy. Ukázala se v plné kráse. “Ta má určitě metr!” vykřikuji. Rybář Štýbr pomalu a svědomitě přitahuje tu velkou štiku blíž a blíž ke břehu. Znovu se ale prudce rozjela, bylo vidět, že jí síly ubývají. “Potop podběrák, já tě ji tam navedu!” dává rozkaz rybář Štýbr. Stojím na dvou kamenech, rozkročmo, s potopeným podbě-rákem čekám. Až jsem se lekl, když jsem viděl štičí hlavu zblízka. “Ta se do toho podběráku nemůže vejít,” odhaduji. “Až tam bude mít hlavu, trochu podběrák při-zvedneš, já povolím šňůru a položím prut na vidličku. Pak si vezmu podběrák!” rozhoduje se rybář Štýbr. Když si bral podběrák, půl těla štiky s ocasní ploutví koukalo ven. “Tak, tuhle štiku bys určitě neunesl, i já mám co dělat!” Pokládá úlovek na břeh. “Hned ji musíme dát do síťky a pak jí teprve vyndám z té velké tlamy lanko a háčky “chomoutku”. Rozhoduje se rybář Štýbr. Je to nebezpečná práce, oba tlačíme štiku k zemi, má obrovskou sílu, konečně se uklidňuje. (Obr. 4) Když už je v síťce, vyndává jí rybář Štýbr kleštičkami z velké tlamy lanko s háčky. Poprvé jsem viděl velké zuby dravce. (Obr.5) Na to asi nikdy nezapomenu.


Obr. 5 - Štičím zubům neunikne žádná rybka.

Zapíchli jsme další vidličku pevně do břehu a na tu připevňujeme síťku se štikou. Ve vodě se chová celkem klidně, ale asi za pět minut začala s pokusy dostat se ven ze síťky. To se několikrát opakovalo.
Úplně jsme přestali sledovat druhý prut. “Teď už není žádná naděje na zabrání. Bude to trvat dost dlouho, než se sem na to místo nastěhuje další štika. Budeme pomalu balit. Ještě musíme štiku změřit,” rozhoduje rybář Štýbr.
Bylo k páté hodině, když jsme byli připraveni k odchodu z místa úspěšného lovu. Štika měří 110 cm, vážit ji bude rybář Štýbr až doma. Nesli jsme ji živou a několikrát ji dáváme na chvíli do řeky. Stále je čilá.
Od mostu až ke kostelu vzbuzoval úlovek úžas kolemjdoucích. Škoda, že s námi nemohl být můj židovský kamarád Jirka Gläsner,” vzpomínám na Jirku. “Nechám udělat pár fotek štiky a pak je ukážeš Jirkovi,” loučil se se mnou rybář Štýbr. Plný dojmů jsem pospíchal domů, abych vyprávěl o svém rybářském dobrodružství.

Antonín Glanc
Pokračování příště.          

Komentáře

Vydání
< Ročník 2017 >
I.II.III.
IV.V.VI.
VII.VIII.IX.
X.XI.XII.
Libochovické noviny
Redakční rada


Šéfredaktor:
Mgr. Josef Krob

Redakční rada:
Mgr. Barbara Bláhová
Tomáš Černý
Pavel Česal
Ing. Milena Ryšavá
Alena Šebková
Stanislav Tlustý 

               

Počasí
Anketa
© 2009 Webdesign by Media Creative s.r.o.
Developed by Smartware s.r.o., Redakční systém MultiCMS
admin | webmail | Intranet |
www.libochovice.cz - Oficiální stránky města Libochovice