Datum a časDnes je čtvrtek, 19.10.2017SvátekSvátek má Michaela
Přístupy1032848. návštěvník
Důležitá čísla

Tísňové linky

Integrovaný záchr. systém 112
Hasičský záchr. sbor 150
Záchranná služba 155
Policie ČR 158

Městská policie Libochovice

náměstí 5. května 48, Libochovice,
tel. 724 016 458, 606 715 956
email:
skype: mplibochovice

Skype chat, instant message

Policie ČR, OO Radovesice

Radovesice č. p. 5, 410 02  Radovesice
tel: 974 436 741


Hasičský záchranný sbor ÚK

PS Lovosice, Českolipská 1997/11, Litoměřice, tel. 950 425 001
PS Roudnice n. L., Žižkova 729, Roudnice n. L., tel:  950 428 011
SDH Budyně nad Ohří Budyně nad Ohří, Ladova 361, 411 18 tel:
728 088 555

Lékárna U Bílého jednorožce

Dr. Vacka 44, Libochovice, tel. 416 591 293

Lékaři

MUDr. Javůrek - praktický lékař
Čechova 655, Libochovice, tel. 416 591 169
MUDr. Klener - praktický lékař
Riegrova 69, Libochovice, tel. 416 591 334
MUDr. Korousová - dětská lékařka
Čechova 351, Libochovice, tel. 416 591 339

Podřipská nemocnice s poliklinikou

www.pnsp.cz
Kontakt
Město Libochovice
se sídlem:
Městský úřad Libochovice
náměstí 5. května 48
411 17 LIBOCHOVICE
email: .
e-podatelna:
tel.: +420 416 725 830
Sponzoři webu


zde může být i váš baner
Kudy z nudy

Vzpomínky na mého židovského kamaráda

23. část

Náš klub Mladého Hlasatele je na rozcestí. Židovský kamarád a člen už do klubu chodit nebude, aby nám neuškodil. Protižidovská vyhláška ale stejně nařizuje Židům zákaz členství ve spolcích. S těmi krásnými výlety je konec.
Než se to trochu vyjasní, budu mít čas na vylepšování mojí krystalky. Chtěl bych ji doplnit jednolampovým zesilovačem a pak bych mohl poslouchat na amplión.
Ve čtvrtek odpoledne za mnou přišel Jarka Mizera. Ukazoval jsem mu časopis “Vynálezy a pokroky” a návod na jednolampovku. Zalistoval jsem v časopise na stránku, kde byl anténní přepínač. “A ty ho potřebuješ?” “Určitě, před bouřkou, ale hlavně při bouřce, musím vypojit moji dlouhou anténu z krystalky. Srší z ní velké jiskry, a tak ji musím připojit k uzemnění, kdybys věděl, jak to mezi prsty brní!” “No, něco na tom je, tak zajdeme k panu Fiedlerovi, na náměstí, jestli to nemá.”
Cestou jsme se zastavili v krámě pana Slezáka, na rohu náměstí. Před krámem měl vystaveny krásné bambusové pruty, žluté i “pepřáky”, délka 4 a půl metru. V krámě měl všechno pro rybáře, navijáky “roláky”, háčky, splávky, olůvka a různé druhy šňůr. “Příští rok si koupím rybářský lístek na prázdniny. Budu chytat ryby u jezu a na Malé řece, už se těším,” oznamuji Jarkovi.
Přešli jsme přes ulici k soudu a kolem obchodu hodináře Jiránka a modistky paní Fiedlerové, otevřeli jsme dveře krámu elektrikáře, pana Fiedlera. Při otevření zazvonil zvonek. Pozdravili jsme. Pan Fiedler měl zrovna na pultě rádio, které opravoval. Byl to Philips. “Je to jenom lampa, když jí šáhnu na čepičku, tak nevrčí,” vysvětluje pan Fiedler. Dává tam z regálu novou a Philips začíná nádherně silně hrát vídeňský valčík “Na krásném modrém Dunaji”, jak to Jarka, dobrý muzikant poznává. “To je Vídeň, že jo?” “Jo, to je Vídeň, tak, co byste rádi, hoši?” ptá se oživovač nehrajících radiopřijímačů. Vysvětlil jsem panu Fiedlerovi můj případ s anténou při bouřce. Začal hledat v šuplících pod pultem a za chvíli vyndal páčkový přepínač antény. “Tak, tohleto je ono!” Dává vítězně součástku na pult. (Obr. 1) “Co to stojí?” ptám se. “Dej mi tři koruny a je tvůj.” Vyndal jsem z kapsy tři koruny, poděkoval a pozdravili jsme. Při otevření dveří opět zvonil zvonek.


Obr. 1 - Přepínač antény od pana Fiedlera - 1939.

Na náměstí Jarka navrhuje, abychom šli fortnou. Kolem domu doktora Manna zatáčíme vpravo do fortny. Silnice v průjezdu má dřevěný povrch ze zatlučených špalků. “Kdyby to bylo vydlážděno kamennou dlažbou, tak by kopyta koní dělala v průjezdu veliký kravál. Když jdou koně po těch špalcích, tak to skoro není slyšet,” říká Jarka. “Podívej, jak na začátku a na konci průjezdu je po dvou velkých hanžburácích. Tyhle velké kameny chrání rohy zdí před koly koňských povozů a pryček,” říkám, co o tom vím.
V celé délce fortny je krásná dlažba z “kočičích hlav”. Je to čedič z Hazmburku. V zatáčkách a v rozích klenutých vjezdů vrat jsou opět velké čedičové kameny. Zleva ční vysoké zdi, za kterými vystupuje majestátný zámek. “Tahle fortna je opravdu krásné podzámčí,” hodnotí Jarka.
Podívej, tenhle malý domek vpravo, to byla Zimermanova pekárnička. Koncem minulého století se tady pekl hlavně chléb. Pec se nejprve naložila a vyhřála dřevem, které se pak vyhrabalo a sázel se chleba. Výroba byla sice malá, ale chléb prý byl velmi dobrý,” vysvětluji, co mě vyprávěla moje spolužačka Eva Šebková o svém dědečkovi, pekaři Zimermanovi. “Škoda, že s námi nemůže být náš židovský kamarád Jirka Gläsner, toho by to moc zajímalo,” vzpomíná na Jirku Jarka.
Vlevo byly dveře a okno do patrového domu, patřícího Herbersteinům. Bydlela tam rodina Trnovských. S jejich dcerou Milicou je legrace, chodí s námi do školy,” vzpomíná Jarka. Pomalu vycházíme z fortny. “Pan Křenek u nás vyprávěl, že touhle fortnou chodil radovesický kat do kostela. Tam prý měl vyhrazené místo k stání,” přichází s troškou historie Jarka.
Jdeme kolem velkého domu, který měl už v Kostelní ulici židovský obchodník Pereles, železářství. Byl to dobře zavedený obchod. Na druhé straně ulice byl další židovský obchod střižním zbožím, pana Lederera. Ani na jednom z těchto židovských obchodů zatím žádné nápisy, že je to židovský obchod, nebyly.
Přicházíme k Šrámkovic “pasáži”. Zleva je cukrárna paní Šrámkové. Přicházela za zákazníky do krámu po několika schodech, s kašmírovým přehozem přes ramena. Nahoře měla cukrářskou dílnu, zprava má konfekci její manžel.


Obr. 2 - Nařízení Rady pro obranu Říše - 1939.

Jdeme dále do města, po chodníku kolem Občanské záložny. Na zdi je letopočet vzniku záložny 1862. A už jsme zase u budovy soudu. U radnice vidíme větší hlouček lidí, něco se tam děje. Jdeme na druhou stranu náměstí, ale zůstáváme stát u statue. Vidíme, že v průjezdu radnice jsou libochovičtí policajti. V hloučku před průjezdem vidíme i kluky od rybníčka, já poznávám Jardu Vlčka a samozřejmě Aksamita.
Máváme na něj a on přichází. “Co se tam děje, Aksamite?” ptám se. “Všem Židům berou rádia, už je jich v průjezdu aspoň dvacet,” v rychlosti ze sebe vychrlil Aksamit a už zase běží ke své partě. “Tak to je další rána i pro našeho židovského kamaráda Jirku Gläsnera.
Hlouček lidí před radnicí roste. Vidíme tam i Zdeňka Hromádku, známého odborníka přes rádia. Odcházíme domů a přemýšlíme o tom, jak Židé byli na rádio zvyklí a teď tam bude ticho. “Jak víš, máme doma velké a silné rádio. Večer táta naladí Londýn, vysílají česky. Mluvil tam taky pan prezident Beneš.
Přicházíme k Mizerovům. “Pojď se mnou, je tam Pepa Košek, musíme mu říci o těch židovských radiopřijímačích. Pepa Košek dělal u firmy Mizera prokuristu. Seděl v prosklené kanceláři, která byla v rohu výstavního sálu hospodářských strojů.
“Tak co, hoši, copak mě nesete?” vítá nás. “Pepo, před radnicí je už hodně lidí, nosí se tam zabavená židovská rádia.” “Já o tom vím a hoši, nemusí zůstat jen u Židů, podívejte, jaké Němci vydali nařízení,” ukazuje nám noviny.
Když jsme to četli, zatajil se nám oběma dech. (Obr. 2) “Hoši, hlavně nemluvte nikde o tom, co se doma, na vašem rádiu, poslouchá! Budou to stíhat, zavírat lidi a zabavovat rádia! Kdo se prořekne, že se u nich poslouchá Londýn, je ve velikém nebezpečí! Tak ani muk!” končí rozhovor Pepa Košek, bývalý poddůstojník Československé armády. Má motocykl a večer často někam jezdí. Je to vlastenec. “Musím jít, abych o tom nařízení řekl doma a taky panu Kadlecovi, který sedí pořád u rádia,” chystám se k odchodu. “Já tě ty noviny půjčím, ale ještě dneska je musíš vrátit.” “Děkuji, pane Košek, za hodinu je vrátím,” slibuji a už běžím.
V malém domečku vedle Mizerů hraje pan Nikl na klarinet. Když jdu kolem filiálky Ortova mlýna, ze svého židovského krámu vychází pan Otokar Novák, zamyká krám a pod paží má svoje rádio, které jde odevzdat. “Nazdar chlapče, s těžkým srdcem to rádio odevzdávám. Bude mi moc chybět,” za chůze si postěžoval dobrý přítel naší rodiny. Zastavil jsem se, pozdravil, a nezmohl jsem se na žádnou odpověď.
Šel jsem rychle naší uličkou, až na konec, kde bydlí pan Kadlec. Zabouchal jsem na dveře. Otevřelo se okno a pan Kadlec se divil a šel otevřít. Na chodbě jsem mu ukázal ty noviny s ostrým a výhrůžným nařízením. “Tak, to jsme ve velikém nebezpečí, chlapče. O radiu přestaneme radši mluvit. Děkuji ti, pozdravuj doma.” Vzal jsem noviny a běžel domů. Tam si to všichni přečetli a nikomu nebylo do řeči. “Pozor! Budou tady lidi, kteří se začnou vyptávat. Londýn poslouchá kde kdo. Lidi si přestanou věřit! V hospodách bude ticho, uvidíte,” předvídá pekařský mistr Eda Řeháček. “V krámě musí skončit řeči o londýnském vysílání! Kdo ví, co nás čeká,” končí maminka a jde do krámu.
Na dveřích našeho krámu zatím nemáme žádnou ceduli, že Židé nejsou vítáni. Jdu vrátit noviny se špatnou zprávou, tajemnému panu Koškovi.

Antonín Glanc
Pokračování příště.          

Komentáře