Datum a časDnes je úterý, 21.11.2017SvátekSvátek má Albert
Přístupy1065601. návštěvník
Důležitá čísla

Tísňové linky

Integrovaný záchr. systém 112
Hasičský záchr. sbor 150
Záchranná služba 155
Policie ČR 158

Městská policie Libochovice

náměstí 5. května 48, Libochovice,
tel. 724 016 458, 606 715 956
email:
skype: mplibochovice

Skype chat, instant message

Policie ČR, OO Radovesice

Radovesice č. p. 5, 410 02  Radovesice
tel: 974 436 741


Hasičský záchranný sbor ÚK

PS Lovosice, Českolipská 1997/11, Litoměřice, tel. 950 425 001
PS Roudnice n. L., Žižkova 729, Roudnice n. L., tel:  950 428 011
SDH Budyně nad Ohří Budyně nad Ohří, Ladova 361, 411 18 tel:
728 088 555

Lékárna U Bílého jednorožce

Dr. Vacka 44, Libochovice, tel. 416 591 293

Lékaři

MUDr. Javůrek - praktický lékař
Čechova 655, Libochovice, tel. 416 591 169
MUDr. Klener - praktický lékař
Riegrova 69, Libochovice, tel. 416 591 334
MUDr. Korousová - dětská lékařka
Čechova 351, Libochovice, tel. 416 591 339

Podřipská nemocnice s poliklinikou

www.pnsp.cz
Kontakt
Město Libochovice
se sídlem:
Městský úřad Libochovice
náměstí 5. května 48
411 17 LIBOCHOVICE
email: .
e-podatelna:
tel.: +420 416 725 830
Sponzoři webu


zde může být i váš baner
Kudy z nudy

Vzpomínky na mého židovského kamaráda - 21. část


Dne 13. srpna 1939 se konala v Libochovicích poprvé pouť sv. Vavřince v Protektorátě Čechy a Morava. My, kluci, se vždycky na pouť těšíme. Tentokrát jsme všichni z klubu Mladého Hlasatele slavili pouť ve svých domovech, u rodičů. K nám přišli na nedělní oběd dědeček a babička z Radovesic.
Jako vždycky, šel jsem do Unionky k Folaufovům pro pivo. V lokále nebylo tolik lidí, jako loni. Žádný harmonikář tady nehrál, nebylo co oslavovat. Pivo ale teklo plným proudem. Lidé u stolů tiše rozebírali budoucnost našeho okleštěného protektorátu. “A pozdravuj u vás doma!” podával mi orosený džbán pan Folauf.
Nejvíce jsem se těšil na dědečka Kujala. Dovedl velice poutavě vyprávět o svých zážitcích na italské frontě. Vozil spolu s ostatními mnoha Čechy s párem buvolů vozy naplněné pytli mouky, tedy proviant, do předních linií. Taliáni dělostřelecky odstřelovali silnici, kudy jezdily celé karavany buvolích spřežení. Mnoho Čechů tam v tom masakru zahynulo. Vojín Kujal se rozhodl dezertovat. Bylo to velké dobrodružství, utíkat z Itálie až do Čech, domů do Mšených lázní. Po strastiplné cestě se to ale podařilo a skryl se v jedné z mnoha sušáren švestek, v údolí mšenského háje. Když tam patrolovali četníci, schovával se do kukuřice. V noci chodil do Radovesic, protože se mu mladá Beránková líbila. Její dcera Marie nosila mladému Kujalovi jídlo až na Hvížďalku. Přečkal tam až do vyhlášení Československé republiky. Tenkrát na vesnicích nikdo nevěděl, co to je ta republika.
Dědeček pomalu končil své vyprávění tím, že znovu narukoval a byl spolu s ostatními Čechy poslán do Košic, aby na Slovensku, pod velením francouzského generála, vyháněli Maďary. Šťastně se vrátil a oženil se s Antonií Beránkovou, mojí babičkou.
Kvapem se blížil konec prázdnin. V pátek, 25. srpna, jsem si u knihkupce pana Nováka koupil nové číslo Mladého Hlasatele. Když jsem se vracel domů, zavolal mě pan Aulický, vinárník “U zlaté koruny”. “Pojď dolů ke kase, to nemůžeme vyřizovat na ulici.” Nejdříve mi dal do malého kornoutku cicvárové semínko, slaďoučké cukroví. Poděkoval jsem. “Podívej, tohle mi přinesli moji známí z Loun, rád bych ti to dal, vím, že ve vašem klubu toho pěkného časopisu...” “Mladého Hlasatele”, doplňuji pana Aulického... “Jo, že tam je váš židovský kamarád Jirka Gläsner.” Byl jsem napnutý, co mně chce vlastně pan Aulický říci. Potom vytáhl zpod pultu pod kasou nějaký papír. “No, podívej, je to tragedie, přečti si to, je to úplně nové z 18.srpna 1939.” (Obr. 1)
Čtu si ten ortel. “Louny si pospíšily. Z Roudnice sem, do Libochovic, zatím nic nepřišlo, ale je to jen otázka několika dnů, můžeš si to nechat. Ten váš židovský kamarád by to měl vědět, co je Židy čeká,” míní pan Aulický. “Děkuji, pane Aulický. My ostatní tři se poradíme, jak to udělat. Na shledanou!”
Potupnou vyhlášku jsem vložil do Mladého Hlasatele a šel jsem rovnou domů, na verandu. Ani jsem neměl chuť, jako jindy, začíst se do našeho časopisu.


Obr. 1 - Vyhláška Okresního úřadu v Lounech z 18. srpna 1939.

Hned jsem zašel za Jarkou Mizerou a požádal ho, aby přišel k nám. Přišel. Ukázal jsem mu tu vyhlášku. “No, to je katastrofa! Vypadá to na blízký konec našeho klubu. Ale dokud to nebude vyvěšeno tady v Libochovicích, nesmíme Jirkovi zkazit sobotu a neděli. V neděli jdeme na celodenní výlet, tak ani muk!”
Hned jsme se dohodli, že půjdeme na Peruc. “Vezmi na výlet mapu Klubu Českých Turistů a sám navrhnu, kudy půjdeme,” nabídl se Jarka Mizera. “Já koupím u pana Maxy asi tak 60 deka točeného salámu, na opékání. A pro každého 4 rohlíky z naší pekárny,” navrhuji. Jarka Mizera souhlasí a všem o výletě řekne. “Sraz je v 8 hodin ráno na mostě, tak ahoj!”
Jak slíbil, tak zařídil a tak v neděli ráno se sešel náš klub Mladého Hlasatele na libochovickém mostě. “Tak, Jarko, kudy se dáme?” ptá se náš židovský kamarád Jirka Gläsner. Jarka Mizera vytáhl z chlebníku mapu a vysvětloval. “Nejdříve půjdeme do Poplz a na konci za křižovatkou odbočíme vpravo na “starou evaňskou cestu”. Potom vám řeknu, jak dále.” Já jsem rozdělil pro každého proviant a točený salám jsme hned rozdělili na čtyři díly.

Obr. 2 - Kaplička “Panny Marie Pomocné” na “Staré evaňské cestě” (1939).

Na nebi pluly bílé obláčky, to bylo pro dlouhou cestu příznivé počasí. Vítek Vacina nesl naši vlajku klubu. Za okny poplzských domků na nás pokukovali děti, ale i dospělí. Za křižovatkou odbočujeme doprava na “starou evaňskou”. Mírným stoupáním v okolí sadů se dostáváme až k pěkně upravené kapličce (obr. 2). Dveře jsou zavřeny a na štítě je nápis “Panna Maria Pomocná”. Vylezli jsme na vršek za kapličkou a otevřel se nám dosud neznámý pohled na hrad Hazmburk a všechny vrchy Českého středohoří. Vidět bylo až do Krušných hor.
S vědomím dlouhé cesty, kterou máme před sebou, sešli jsme z mírného kopce cestou na Evaň. “A teď se dáme vpravo, polní cestou kolem hřbitova, na Horka,” velí Jarka Mizera. Potkáváme evaňské houbaře, každý má plný košík. “Letos je dobrá houbařina, co?” zdravíme dva muže a jednu ženu. “To je fakt, ale musíte vědět, kde rostou, hoši,” odpovídá za pochodu jeden houbař.
“Cítíte, jaký je tady nahoře čerstvý vzduch? Jsme přecejen o pár set metrů výše než u nás u Ohře.”
 Vzpomínám, jak u nás v krámě říkal pan Křenek, že v dobách velkého moru ve všech okolních vesnicích včetně Libochovic zemřelo mnoho lidí. Ale tady na Horkách, nikdo!” “Bude to asi tím čerstvým vzduchem,” uvažuje náš židovský kamarád Jirka Gläsner.
Na horeckou náves jsme ani nešli, ale vzpomínali jsme na pana hostinského Tajče a jeho “kakánek”. Jdeme jen malý kousek po silnici na jih. Nedošli jsme ani k Božím mukám a odbočujeme podle lesa na západ. “Je to cestička, která vede k maličké obci Chraštín.” Jarka Mizera to tady dobře zná, chodí sem s tatínkem na houby. Dále jdeme lesní pěšinkou. “Protože máme kotlík, sebereme si pár hub do bramboračky,” velí Jarka Mizera. “Už se nám sbíhají sliny,” souhlasíme.
První houbu nachází náš židovský kamarád Jirka Gläsner. “No, vidíš, krásný hříbek, dej ho do chlebníku. “Myslím, že do té polévky bude stačit tak asi pět hub,” uvažuji. Přicházíme do Chraštína. Je to jen asi 10 domků a malá hospůdka. “Dokonalý klid, ale večer se to sem sjíždí, je tu rušno, hrají se tu karty,” říká znalec zdejších po-měrů, Jarka Mizera.
Nezdržujeme se a jdeme dále na jih ke kraji lesa. “Tak, tady se utáboříme, jsme mimo les a rozděláme si ohní-ček,” zastavuje vůdce výpravy. “Nejdříve seženeme dva kameny na kotlík a suché větve,” navrhuji.
Zapalujeme oheň mezi dvěma kameny, na které stavím kotlík. “Tak, hoši, lejte vodu z čutor,” první vylévá čutoru Vítek Vacina. Náš židovský kama-rád Jirka Gläsner vyndavá z chlebníku oškrábané brambory a hned je krájí na kostičky. Jarka Mizera čistí houby a také je krájí. Vše už je v kotlíku a já polévku přisoluji. Ve chvilce se polévka vaří. A jak voní. Dále od ohně je zapíchnutá naše vlajka klubu. “Mám v chlebníku v malém sáčku majoránku, tu tam dáme až nakonec,” oznamuji.
Tak, hoši, připravte si ešusy, hody začínají,” vyzývá všechny Jarka Mizera. Každý si bere jeden rohlík a všichni si přejeme dobrou chuť. “No, ty houby v polévce, to je pochoutka,” chválí Vítek Vacina. “Já myslím, že ten salám si uděláme na ohni až odpoledne, co myslíte?” navrhuji. “Určitě, vzhůru na Peruc!” míní ostatní. Rušíme ohniště a zaléváme ho zbytkem vody. Kameny dáváme na kraj lesa a vracíme se na cestičku, která nás má zavést na “Čechovu vyhlídku”.
Dostáváme se do hlubokého údolí, odkud stoupáme na vrchol, na “Čechovu vyhlídku”. Za odměnu za tento výstup se nám dostává překrásný pohled na České středohoří. Hodně vpravo vidíme náš Hazmburk. Český Klub Turistů zde umístil tabulku s historií této vyhlídky. Rod Svatopluka Čecha měl na Peruci svůj původní domov. Píše se zde, že Svatopluk Čech, na tomto místě napsal několik svých básní. Všichni se shodujeme, že je to krásné místo naší vlasti, odkud je vidět všechny ty hory, které nám byly ukradeny.


Obr. 3 - Oldřichův dub na Peruci (1939).

Kousek, směrem na jih, vidíme městys Peruc. Pěšinou z vyhlídky se dostáváme na silnici, která mírně klesá. A touto cestou přicházíme k “Oldřichovu dubu”. (Obr. 3) “No, to je ale velikán, tabulka na kmenu dubu udává letopočet 1004. Dále se tu uvádí, že objem kmene v patě stromu je 970 cm! My jsme se ve škole učili, že se tady setkal kníže Oldřich s prostou dívkou z Křesína, která zde prala prádlo a pojal ji za ženu,” se svými vědomostmi přichází Jarka Mizera. “No jo, ale to bylo v roce 1004 a to tady už ten dub stál. Je mu určitě přes tisíc let,” počítá náš židovský kamarád Jirka Gläsner.
Od “Oldřichova dubu” stoupáme mezi první domky na Peruci. Vlevo stojí nějaká kaplička. Jdeme blíže a vidíme, že je to stříškou a věžičkou zakrytá studánka. “No jo, to je přece ta “Boženina studánka”. Vzpomínám, jak mně o ní vyprávěla maminka,” potvrzuji. Na dně průzračné vody ležely drobné mince, které tam lidé vhazují pro štěstí. “Tak já tam za nás za všechny vhazuji desetník,” rozhoduje se Jarka Mizera. (Obr. 4)


Obr. 4 - Boženina studánka na Peruci.

Jdeme k velkému kostelu. Čteme zde letopočet 1725. Kostel je ale zavřený. Na faře je tabulka, že se zde scházeli naši význační vlastenci. Naproti je krásný patrový zámek s bohatou historií. Dostáváme se do uliček a přicházíme k pivovaru, který je v provozu. Jdeme kolem většího statku. “Slyším tady parní stroj,” zjišťuje Jarka Mizera. V otevřeném dvoře statku se mlátí obilí. Mlátičku pohání parní lokomobila. Její velké kolo je spojenos menším kolem mlátičky. V ohništi lokomobily se topí uhlím. Snopy zbavené povřísel se do mlátičky dávají ze stodoly. Pro snopy, které už se do stodoly nevešly, jezdí kravský potah. Celá rodina sedláka pobíhá kolem mlátičky a pomáhá. (Obr. 5) Na hlavní ulici je Kampelička, za oknem mají kasičky pro střadatele, na kterých je vyobrazen Kampelík, zakladatel těchto spořitelen.


Obr. 5 - Tak se mlátilo obilí v roce 1939.

Na návsi je hospoda, kde je rušno. “Hoši, co takhle dát si tady limonádu?” navrhuji. Usedáme před hospodou na lavici ke stolu. Odpočinek si zasloužíme, máme v nohou víc než 12 kilometrů. Vítek Vacina s Jarkou Mizerou to jdou dovnitř “omrknout”. Za chvíli se vrací. “Studená limonáda je,” hlásí. Vstáváme a jdeme si ji každý koupit. S půllitry se vracíme ven ke stolu a užíváme si lahodného moku.
“Tak hoši, dopijeme a půjdeme,” končí pohodu Jarka Mizera. Dává mapu na stůl. “Myslím, že půjdeme kolem tohohle potoka až ke Strádonicím. Tam jsou nějaké valy a nad nimi je napsáno “Keltské oppidum”. Tam se určitě zastavíme.” Všichni souhlasíme.
Na potoce, ke kterému jsme přišli, je “Hořejší mlýn” a kousek pod ním “Dolejší mlýn”. Oba mlýny “klapaly” a mlely mouku. Dlouhá cesta podle potoka končila u malého rybníčku, do kterého se potok vléval. Na potoce jsme viděli ryby. Určitě to byly větší ryby, asi pstruzi. Pod rybníčkem jsme se podle mapy dostali na valy. Nahoře byla veliká plošina, hezky rovná. “Tohle je určitě to “Keltské oppidum”, no jo, ale Keltové tady žili před dvěma tisíci lety. Když to vidím, chtěl bych být archeologem!” nadšeně říká náš židovský kamarád Jirka Gläsner. “No, myslím, že by se tady určitě něco našlo,” přidává se Vítek Vacina.
Tak, hoši, tady dole, pod těmi valy, mimo les si opečeme ten salám. Tady z té lísky vyrůstají od kořene krásné proutky, na ty budeme napichovat ten salám. Suchého klestí bylo všude dost a tak za chvíli už plápolal oheň. Chvíli čekáme, až se plameny zmírní, a nad žhavým popelem opékáme. Protože jsme vyhládli, každý snědl oba kusy opečeného salámu a tři rohlíky. Všem to chutnalo. Pan Maxa tenhle salám opravdu umí.
Vcházíme do Strádonic a rozmýšlíme se, kudy dál. “No, jsou tři hodiny, navrhuji jít na Pátek, prohlédnout si okolí zámečku a mlýn na Ohři. Před tím se na železniční zastávce podíváme na jízdní řád, protože domů pojedeme vlakem!” “Myslím, že je to výborný nápad. Přijeli bychom domů po páté hodině,” odhaduji. Všichni souhlasí.
Ze Stradonic na Pátek se jde dobře. Silnice pomalu klesá. Jak jinak, blížíme se k naší řece Ohři. Na vlakovou zastávku je to jen kousek. Jede to k nám za deset minut pět, zjišťujeme. “Tak tady máme víc než hodinu čas. Jdeme k tomu mlýnu na Ohři,” navrhuji. Procházíme kolem zámečku, který, jak jsme si přečetli, patří Lobkovicům. Mlýn na Ohři je skutečně krásný. Hlavní budova má fasádu se sgrafity a stále se tady mele mouka. Na zpáteční cestě jsme viděli sochu Jana Nepomuckého, který je skoro všude u vody. Na Pátku mají také morový sloup. Ale více času už jsme neměli.
Vlak přijel přesně. Nastoupili jsme, jízdenky koupíme ve vlaku. Ale, koho nevidíme? Z Bilíchova se vrací libochovičtí trampové a skauti. Poznávám Vaška Paneše, Milana Racka, Jardu Vykročila, Jardu Budila, Frantu Brůnu, Vaška Budila a Šandora Kudláčka, který hrál na kytaru. Pozdravili jsme je, ale i oni nás. Zajímali se o naši vlajku a vyprávěli o letních táborech skautů a potom i skautek na Bilíchově.
Konduktérovi jsme zaplatili jízdenky a než jsme se nadáli, už jsme všichni vystupovali na malém nádraží. Byli jsme rádi, že náš židovský kamarád Jirka Gläsner zatím nic neví a že jsme společně mohli prožít namáhavý, ale krásný den.
Pokračování příště.          

Antonín Glanc

Komentáře

Vydání
< Ročník 2017 >
I.II.III.
IV.V.VI.
VII.VIII.IX.
X.XI.XII.
Libochovické noviny
Redakční rada


Šéfredaktor:
Mgr. Josef Krob

Redakční rada:
Mgr. Barbara Bláhová
Tomáš Černý
Pavel Česal
Ing. Milena Ryšavá
Alena Šebková
Stanislav Tlustý 

               

Počasí
Anketa
© 2009 Webdesign by Media Creative s.r.o.
Developed by Smartware s.r.o., Redakční systém MultiCMS
admin | webmail | Intranet |
www.libochovice.cz - Oficiální stránky města Libochovice