Datum a časDnes je úterý, 30.5.2017SvátekSvátek má Ferdinand
Přístupy886789. návštěvník
Důležitá čísla

Tísňové linky

Integrovaný záchr. systém 112
Hasičský záchr. sbor 150
Záchranná služba 155
Policie ČR 158

Městská policie Libochovice

náměstí 5. května 48, Libochovice,
tel. 724 016 458, 606 715 956
email:
skype: mplibochovice

Skype chat, instant message

Policie ČR, OO Radovesice

Radovesice č. p. 5, 410 02  Radovesice
tel: 974 436 741


Hasičský záchranný sbor ÚK

PS Lovosice, Českolipská 1997/11, Litoměřice, tel. 950 425 001
PS Roudnice n. L., Žižkova 729, Roudnice n. L., tel:  950 428 011
SDH Budyně nad Ohří Budyně nad Ohří, Ladova 361, 411 18 tel:
728 088 555

Lékárna U Bílého jednorožce

Dr. Vacka 44, Libochovice, tel. 416 591 293

Lékaři

MUDr. Javůrek - praktický lékař
Čechova 655, Libochovice, tel. 416 591 169
MUDr. Klener - praktický lékař
Riegrova 69, Libochovice, tel. 416 591 334
MUDr. Korousová - dětská lékařka
Čechova 351, Libochovice, tel. 416 591 339
MUDr. Horn, stomatologie
Čechova 655, Libochovice, tel. 777 790 680

Podřipská nemocnice s poliklinikou

www.pnsp.cz
Kontakt
Město Libochovice
se sídlem:
Městský úřad Libochovice
náměstí 5. května 48
411 17 LIBOCHOVICE
email: .
e-podatelna:
tel.: +420 416 725 830

Vzpomínky na mého židovského kamaráda - 20. část


Začíná druhá polovina letních prázdnin 1939. Domluvená schůzka našeho klubu Mladého Hlasatele se konala ve čtvrtek, na lavičce u řeky, v městském parku.
Přicházím s návrhem, že bychom měli do konce prázdnin lovit bobříky. Přinesl jsem seznam třinácti bobříků, který jsem opsal z Foglarovy knihy “Hoši od Bobří řeky”. Každý si seznam prohlíží. Zatím máme v klubu dva držitele bobříků. Jako první to je náš židovský kamarád Jirka Gläsner, který úspěšně splnil “bobříka odvahy”. Druhým je Jarka Mizera, který složil “bobříka velkého mlčení”.
“Vybereme tedy bobříky, co se dají lovit teď, v létě,” navrhuje Vítek Vacina. “No, vypadá to na “bobříka plavce”, jsme přece kluci od řeky!” doporučuje Jarka Mizera. “Tento bobřík má červenou barvu. Musí se uplavat alespoň 60 metrů. Nezáleží na tom, jakým způsobem budeš plavat, ani rychlost není podmínkou,” čtu ze svých poznámek.
“To by šlo, já se hlásím,” volá Jarka Mizera. “Já se taky hlásím,” zvedá ruku Vítek Vacina. “No, a já to zkusím s vámi, snad to zvládnu,” nejistě se přihlašuje náš židovský kamarád Jirka Gläsner. “Hoši, já jsem z vás nejmladší, už jsem delší plavání v řece zkoušel, ale zatím si na to netroufám,” oznamuji všem. “Ale abych byl nějak užitečný, budu vám dělat doprovod na loďce, kterou si můžeme v lázních půjčit. “Dobrý nápad,” jeden přes druhého přitakávají.
“Tak tedy, příští neděli, zase v půl jedné po obědě v lázních. A moc se nepřejídejte, ať se dobře plave.” “Těch 60 metrů odměřím na břehu sám a dám tam papírové praporky,” nabízím. “Předem oznamuji, že poplavu pomalu. Snad tu vzdálenost uplavu,” oznamuje na zakončení schůzky klubu náš židovský kamarád Jirka Gläsner.
Když jsme byli pod kostelem, tlouklo dvanáct, a na to se rozezněly všechny kostelní zvony. Bylo poledne, když jsme se rozcházeli domů.


Obr. 1 - “Bobřík plavce” se lovil na řece Ohři, mezi lázněmi a libochovickým mostem.

Odpoledne jsem se rozhodl, že změřím vzdálenost 60 metrů na břehu řeky od lázní k mostu. Změřil jsem metrem délku mého volného kroku. Bylo to 50 cm. Tedy musím odkráčet 120 kroků, to by mohlo být těch 60 metrů.
Začal jsem asi 10 metrů od lázeňského plotu, směrem k mostu. Zapíchl jsem tam klacek. V polovině měření, tedy po šedesáti krocích, jsem to místo opět označil a tak ještě šedesát mých kroků. 120 kroků vyšlo asi jako poloviční vzdálenost mezi lázněmi a mostem (obr. 1). V neděli, před lovením “bobříka plavce,” označím místo startu a cíle praporky.
V neděli jsem přišel do písečných lázní už ve čtvrt na jednu. Šel jsem nejdříve k mostu, kde jsem zapíchl praporek žluté barvy, co nejblíže k hladině řeky. Druhý, startovní, jsem zapíchl k vodě u lázní.
Po chvíli přicházeli tři ostatní členové našeho klubu Mladého Hlasatele. U pana Vodrážky jsme zaplatili půjčovné 3K za pramičku. Kabinu jsme si nevzali, oblečení necháme na loďce.
A loď už je na vodě. Ukazuji všem praporek, místo startu plavců. “Tak, hoši, není to žádný závod, můžete plavat jak dlouho chcete, ale hlavně až k cílovému praporku, každý ho uvidíte,” velí Jarka Mizera. Všichni už jsou v plavkách. Já jsem u vesel a mířím k poplzské straně řeky, kde je už pěkná hloubka. “Hoši, pojedu pořád vedle vás a kdyby už někdo nemohl, chytí se boku lodi,” uklidňuji lovce “bobříka plavce”.
Všichni tři už jsou ve vodě a přidržují se lodi. Pomalu přijíždím na úroveň startovního praporku a velím: “Start!” Nejrychleji vyráží Vítek Vacina, je to trénovaný sokol a plave “kraula”. Jarka Mizera pomalými tempy plave “prsa”. A co náš židovský kamarád Jirka Gläsner? Ten plave “čubičku” a “ouško”, ale i to je velice namáhavé.
Vítek Vacina už je v polovině trati. Jarka Mizera asi deset metrů za ním. Jedu lodí blízko posledního, Jirky Gläsnera, kdyby potřeboval pomoc. On se ale vytrvale pere s řekou.


Obr. 2 - Plavalo se v hloubce, na poplzské straně řeky.

Vítek Vacina už je v cíli a tak splnil podmínky “bobříka plavce” jako první. Doplouvá už také Jarka Mizera. Oba míří ke břehu, kde je praporek (obr. 2) a také menší hloubka. Oba už stojí po pás ve vodě.
“Jirko, musíš to vydržet, už jsi za polovinou, plav volně, pomalu, neboj se, jsem tady u tebe,” volám na našeho židovského kamaráda. Jirka zvolnil, ale bylo vidět, že je na konci svých sil. “Už jenom asi 15 metrů, Jirko, to nemůžeš vzdát!” Jirka bojuje, plave poprvé takovou vzdálenost. “Už jsi v cíli, chytni se lodi.” Jirka sotva dosahuje na bok lodi, pomáhám mu. “Drž se oběma rukama lodi, jedu na mělčinu”. Za chvíli udýchaně volá: “Už mám písek pod nohama, pouštím se.” Jirka stojí po krk ve vodě a jde pomaloučku směrem ke břehu. Tam mu tleskají Vítek Vacina a Jarka Mizera. (Obr. 3)


Obr. 3 - Asi 25 m od libochovického mostu byl cíl pro plavce.

Tak hoši, náš klub má tři nové držitele červeného “bobříka plavce”, volám na břeh, kde odpočívají.
“Navrhuji, abychom jeli na zbytek odpoledne proti proudu řeky,” s nápadem přichází Jarka Mizera. “Ano, pojedeme třeba až na ostrov “Boreto”, za Dubany,” nabývá sílu náš židovský kamarád Jirka Gläsner.
V druhé polovině prázdnin se plavíme v krásném počasí po naší Ohři. Z fotbalového hřiště slyšíme křičet “góóól”. V Libochovicích jsou teď dva fotbalové kluby. SK Libochovice a Libs Libochovice, který je u sklárny. Oba kluby posílili hráči, kteří museli utéct ze severu Čech před henleinovci a německými vojáky. Fotbalové zápasy jsou hojně navštěvovány.
Blížíme se k “Porťáku”, jak ten ostrov my kluci nazýváme. Z jedné strany, u lesa, ostrov obtéká úzká říčka. “Zkusíme se plavit tou říčkou kolem ostrova,” navrhuje Vítek Vacina. “Zkusit to můžeme,” souhlasí Jarka Mizera, který vesluje. “Tak nějak si představuji džungli,” ukazuje na zcela zarostlý ostrov náš židovský kamarád Jirka Gläsner. Ale opravdu. Přes metr vysoké kopřivy, zapletené do vrbových keřů, se sklání nad hladinu řeky. Uprostřed ostrova jsou silné kmeny vrb a olší. “Jak to píše Otakar Batlička v Mladém Hlasateli, bez mačety se v džungli neobejdeš,” připomínám.
Projeli jsme říčkou a už vidíme Dubany. Uprostřed řeky je velký proud, jedeme tedy při lesním břehu, tam je větší hloubka a tolik to netáhne. Hodně dětí s rodiči se koupe na dubanské straně řeky. Travnaté břehy jsou obsazeny. “Podívejte, tamhle na nás někdo mává,” ukazuje Jarka Mizera. “No jo, to je můj spolužák z Duban, Holý se jmenuje,” vysvětluji a mávám na něho.
Z pravé strany se objevuje velký vrch “Rohatec”. Z hladiny řeky je ještě mohutnější. “Pamatujete se, jak jsme tam byli na výletě?” vzpomíná Vítek Vacina. “Aby ne, ten sopečný kráter je přece nádhera, že jo?” přidává se Jarka Mizera. “Teď už by tam bylo spoustu ovoce a hlavně ti mravkolevové, jak do svých sypkých kráterů chytají hmyz,” vzpomíná náš židovský kamarád Jirka Gläsner.
Vítek Vacina zasedá k veslům. Čerstvá síla je znát, jedeme rychleji. V dálce, proti proudu, se ukazuje ostrov “Boreto”. Je vidět, že tam někdo je. Přijíždíme blíže k jemnému písku na špičce ostrova. Loďku přivazujeme z boku ostrova, k silnějšímu kmenu olše. Vystupujeme a vydáváme se na prohlídku ostrova “Boreto”. Po několika krocích nacházíme větší chatrč z větví a rákosí. Je tam i primitivní stůl a lavice. “To je určitě dubanských kluků,” usuzuji. Ale to už za námi stojí asi pět bahnem zmalovaných “domorodců”. “Tady nemáte co dělat, to je naše území!” vykřikuje jeden z nich. “Ale kluci, my vám tady nic nerozbijeme, jenom si prohlížíme ostrov, máte to tu moc pěkné,” odpovídám klidně. “No, tak dobře,” smířlivěji souhlasí jejich vůdce. “Podívejte,” a ukazuje na dubanský břeh řeky, “na tom nahnutém stromě máme provaz. Můžete si tam zaskákat”. To určitě využijeme, díky za pozvání,” za všechny odpovídá Jarka Mizera. “A naproti v lese roste hodně hub, mohli byste se tam podívat.” “Dobrý nápad, no uvidíme, teď ale jdeme do vody, sluníčko pěkně pere,” navrhuje náš židovský kamarád Jirka Gläsner.
Čistá, osvěžující voda řeky Ohře v okolí ostrova “Boreto” slibuje nádhernou koupel. Míříme na druhou stranu a zkoušíme hloubku. Za polovinou toku už nestačíme a všichni plaveme asi 15 metrů k provazu. Vylézáme na vysoký břeh, kde je udupaná cestička, odkud se kluci s provazem rozbíhají.
Tak, kluci, my vám teď ukážeme, jak vás to zhoupne co nejdál do řeky,” navrhuje jeden z “domorodců”, kteří už si v řece omyli bahno z těla a teď jsou jen opálení. Provaz je dost dlouhý a je možno jít hodně vysoko na břeh, skoro až na pole.
Ukázka začíná. Mrštný kluk se rozbíhá, těsně před skokem ze břehu se chytne provazu o něco výše a už letí nad hladinou. Když už by se měl vracet zpátky, pustí se provazu. Letí ještě asi 2 vteřiny a pak padá do vody a mizí na okamžik pod hladinou. Po vynoření mu náš klub Mladého Hlasatele tleská...
“Tak, teď to zkuste vy,” vyzývá nás jeden “domorodec”. První jde Vítek Vacina. V sokole šplhají i po provazu, tak snad to dopadne dobře. Vítek se rozbíhá velkou rychlostí a už je nad hladinou. V pravý okamžik se pouští provazu, ale tak bravůrně, že padá do vody po hlavě. “No, to je tedy borec,” pochvalně známkují skok “domorodci”.
Postupně to zkoušíme i my, ale padáme do vody jen na zadek. Ale i to jsou nádherné skoky. Je čas plavat na ostrov “Boreto”. “Tak co, půjde někdo se mnou na houby?” láká Jarka Mizera. Jeho otec je opravdu zkušený houbař a Jarka houby zná. “Odvezu vás na druhou stranu k lesu a počkám v loďce,” nabízí se náš židovský kamarád Jirka Gläsner. “Tak jo, my dva tedy jdeme s Jarkou. Oblékáme se a už jsme u břehu, odkud je to jen pár kroků do lesa Šebína.
Vstoupili jsme do příjemného chládku listnatého lužního lesa. Usoudili jsme, že nejlépe bude dát se na strmé úbočí nad porosty bledulí, které odkvetly již v dubnu. Tam někde nahoře je hrad Šebín a vesnice Horka.
“Tak, hoši, jsou tady!, mám prvního hříbka,” volá na nás Jarka Mizera, který jde vpředu. “Já mám taky nějakou,” přidává se Vítek Vacina. Jarka Mizera houbu prohlíží a ukazuje. “Je to jedlá houba dutonožka.” I já už mám první úlovy. Bedly. “No, je vidět, že houby rostou,” usuzujeme.
Proti nám jde větší kluk s košíkem plným hub. Samé hříbky. Je to Šídlo, známe ho. “Ty máš ale krásné houby,” obdivuje košík Jarka Mizera. “No, ujde to. Sbírám jenom hříbky. Nosím je libochovickým paničkám, dávají mi za ně peníze. Za korunu si kupuji u pekaře Cimrmana 6 housek, mám je moc rád. A co vy?” ptá se Šídlo. “My jsme jen vběhli do lesa, jsme tady na “Boretu” na loďce.” “No, já už taky půjdu domů, nemám to kam dávat. Tak ahoj, kluci.” “Ahoj!” loučíme se s Šídlem.
Na zpáteční cestě k loďce jsme ještě našli pět hub pro našeho židovského kamaráda Jirku Gläsnera. Byl moc rád, že budou mít doma houbovou polévku.
“Podívejte se, “domorodci” vaří oběd.” Kouř stoupal z ostrova “Boreto”. Nastupujeme do loďky, z chlebníku vyndaváme houby, aby se nezapařily, jak nařizuje Jarka Mizera.
Naposledy obeplouváme ostrov “Boreto” a voláme na kluky “domorodce”, že odjíždíme. “Tak ahoj, kluci, zase sem přijeďte, my jsme z Duban a jsme tady každý den, tak ahoj!” volají na nás od ohně.
Necháváme se nést po proudu, jen udržujeme loďku uprostřed řeky. Jsme za “Porťákem”. Řeka zde tvoří na pravé straně “točáky”. Úplně blízko loďky začaly vyskakovat malé ryby a náhle zalovila veliká štika, až jsme se lekli. “No, to je ale kus, má určitě přes metr!” odhaduji. “Musíme o tom místě povědět panu Štýbrovi, určitě sem na ni půjde.
Je doba žní. Na poplzské straně lidé kosami žnou pšenici. Vidíme, že ženy dělají povřísla a kolenem váží snopy a staví “panáky”. Je to krásný pohled, když je slunce na západě. Tihle lidé využívají i neděli. “Úrodu budou muset odevzdat, takové je nařízení protektorátních úřadů. Armáda Velkoněmecké říše se musí dobře vykrmovat a dělat zásoby. Kdo ví, co mají za lubem, o tom se teď často mluví v naší synagoze,” starostlivě pronáší svou řeč náš židovský kamarád Jirka Gläsner.
Již z dálky vidíme, že ve vodě u lázní je stále hodně dospělých i dětí. “Tak jsme si to dneska opravdu užili, ale při tom bobříkovém plavání jsem si opravdu myslel, že se utopím, už jsem šel pomalu ke dnu,” upřímně sděluje náš židovský kamarád Jirka Gläsner. “Ale ke žlutému praporku jsi doplaval!” potvrzuji, co jsem viděl z loďky. “Po prázdninách si budeme vyřezávat barevné knoflíky ulovených bobříků a přišijeme si je na košile,” navrhuje Jarka Mizera. “Já bych se chtěl pokusit ulovit “bobříka květin”, má barvu zelenou. Na příští schůzce našeho klubu Mladého Hlasatele bych vám chtěl sdělit, jak si to představuji,” oznamuji všem.
U lázní vytahujeme pramičku, přichází pan Vodrážka a zabezpečuje ji. S houbami v chlebnících jdeme domů, s množstvím vzpomínek na prožitý den.

Antonín Glanc
Pokračování příště.          

Komentáře

Vydání
< Ročník 2017 >
I.II.III.
IV.V.VI.
VII.VIII.IX.
X.XI.XII.
Libochovické noviny
Redakční rada


Šéfredaktor:
Mgr. Josef Krob

Redakční rada:
Mgr. Barbara Bláhová
Tomáš Černý
Pavel Česal
Ing. Milena Ryšavá
Alena Šebková
Stanislav Tlustý 

               

Počasí
Anketa
© 2009 Webdesign by Media Creative s.r.o.
Developed by Smartware s.r.o., Redakční systém MultiCMS
admin | webmail | Intranet |
www.libochovice.cz - Oficiální stránky města Libochovice