Datum a časDnes je úterý, 21.11.2017SvátekSvátek má Albert
Přístupy1065601. návštěvník
Důležitá čísla

Tísňové linky

Integrovaný záchr. systém 112
Hasičský záchr. sbor 150
Záchranná služba 155
Policie ČR 158

Městská policie Libochovice

náměstí 5. května 48, Libochovice,
tel. 724 016 458, 606 715 956
email:
skype: mplibochovice

Skype chat, instant message

Policie ČR, OO Radovesice

Radovesice č. p. 5, 410 02  Radovesice
tel: 974 436 741


Hasičský záchranný sbor ÚK

PS Lovosice, Českolipská 1997/11, Litoměřice, tel. 950 425 001
PS Roudnice n. L., Žižkova 729, Roudnice n. L., tel:  950 428 011
SDH Budyně nad Ohří Budyně nad Ohří, Ladova 361, 411 18 tel:
728 088 555

Lékárna U Bílého jednorožce

Dr. Vacka 44, Libochovice, tel. 416 591 293

Lékaři

MUDr. Javůrek - praktický lékař
Čechova 655, Libochovice, tel. 416 591 169
MUDr. Klener - praktický lékař
Riegrova 69, Libochovice, tel. 416 591 334
MUDr. Korousová - dětská lékařka
Čechova 351, Libochovice, tel. 416 591 339

Podřipská nemocnice s poliklinikou

www.pnsp.cz
Kontakt
Město Libochovice
se sídlem:
Městský úřad Libochovice
náměstí 5. května 48
411 17 LIBOCHOVICE
email: .
e-podatelna:
tel.: +420 416 725 830
Sponzoři webu


zde může být i váš baner
Kudy z nudy

Vzpomínky na mého židovského kamaráda - 19. část


“Tak jsem tu pramici zamluvil u pana Vodrážky v písečných lázních. Náš klub může vyjet v neděli, hned po obědě,” oznamuji Jarkovi Mizerovi, vedoucímu našeho klubu Mladého Hlasatele. “Výborně, dám to vědět ostatním klukům, že sraz bude v půl jedné po obědě u lázní.”
Sešli jsme se jak dohodnuto, ale jenom tři. Vítek Vacina se už připravuje na studium na lounském reálném gymnasiu a také má něco v sokolovně.
Společně s panem Vodrážkou dáváme loď na vodu. “Tak, hoši, zaplaceno máte až do šesti hodin. Pak loďku zas společně vy-táhneme na břeh.” Zelená pramička je skoro nová. Za vesla si sedá Jarka Mizera a my ostatní si sedáme na lavičky.


Obr. 1 - Jarka Mizera přinesl fotografii “Staré řeky”.

Vyrážíme po proudu řeky Ohře, k jezu u elektrárny. “Tak, hoši, jak všichni víte, tudy, směrem na sever ke kostelu, byl tok “staré řeky”. Vlevo byla loděnice a plovárna veslař-ského klubu. Přinesl jsem vám starou fotku.” Štrachá v chlebníku a dává nám zajímavou fotku. (obr. 1). “U kostela se řeka otáčela prudce na východ, na jez pod zámkem. O kus dále, po proudu, stál železný most. Zbyl z něho středový pilíř a další pilíř, který je dnes v řece, kolem něho se budeme plavit,” upozorňuje Jarka Mizera.
“Nový most se stavěl na suchu. Pamatuji se na stavbu mostu. Jezdily tady malé parní lokomotivy na úzkých kolejích, s dlouhou řadou malých vagónků. Nakládala se do nich vytěžená hlína a kameny z koryta budoucí řeky,” vzpomíná náš židovský kamarád Jirka Gläsner.
Projíždíme obloukem krásného mostu. “Tady, co se právě plavíme, byly tenisové kurty. Zmizely na dně řeky,” ukazuje to místo Jarka Mizera.
Přejíždíme k levému břehu Ohře, míjíme pilíř, který byl původně už na suchu, na poplzské straně. Jsme u průplavu, který spojuje zátoku s řekou. “Odtud je nejkrásnější pohled na kostel a zámek. Je vidět i řada soch nad zátokou,” upozorňuje náš židovský kamarád Jirka Gläsner. “Jarko, zastav na chvíli, prohlédneme si tu nádheru,” dodává. Chvíli stojíme.
Teď jsme u břehů zámeckého parku. “Tato strana řeky se neregulovala. Všimněte si, ty silné dřevěné trámy podél břehu chrání břeh při velkých vodách a plovoucích ledových ker v zimě. Pod nakloněnými stromy nad hladinou řeky přijíždíme k “hraběcímu koupališti”. Je tady krásně udržovaný travní porost, pěkná místa na slunění, ale i stín pod stromy. Vstup do řeky obstarávají schůdky. Dno řeky je samý jemný písek od mělčiny až do hloubky. “Tady se prý koupají hraběcí komtesy, ale i sám hrabě Herberstein,” říká to, o čem se v Libochovicích mluví, Jarka Mizera. “Říká se tady “na panském” a ryby se tady nesmějí lovit. Ale hrabě dává některým lidem možnost rybolovu. Jedním z nich je pan Jan Prošek, obuvník. Vyrábí pro hraběcí rodinu prvotřídní boty.” “Pan Prošek o tom mluvil u nás v krámě,” dodávám. Pokračujeme dále při levém břehu, po proudu. Tady je volný břeh bez stromů. “Podívejte, co je tady zajímavých rostlin!” ukazuje na břeh náš židovský kamarád Jirka Gläsner. “No to je přece kostival, kvete červeně nebo bíle. Moje radovesická babička na něj chodí, je prý léčivý na nohy,” přidávám se. “No, ale tady se podívejte, to musí být nějaká orchidej,” ukazuje Jarka Mizera. “Asi jo, je to opravdu červená krása, ale trhat ji nebudeme, byla by to velká škoda,” souhlasíme. “Ale zeptáme se na tu rostlinu ve škole. Mohla by být v nějakém herbáři,” dodává Jarka Mizera.
Tady, vlevo, jsou krásné, teplé tůně s vodní květenou. “Hrabě Herberstein tady prý vysadil želvy. Mají se tu asi dobře. Vím to od pana Rubliče, příjde občas k nám do krámu něco koupit.” Vykládám, co o tom vím.
Ale ani jsme moc neveslovali a už jsme u jezu. Vidíme budovu elektrárny. Někdo tam je a dlouhými hráběmi asi čistí nějaký rošt ve vodě. Když nás uviděl, přišel k nám na břeh. Poznali jsme ho, byl to pan František Brož, který v elektrárně pracuje.
“Tak, co vás sem přivádí, hoši?” oslovil nás. Všichni jsme pozdravili. “Jsme klub Mladého Hlasatele na výletě. Loďku máme půjčenou z lázní až do večera,” představuje nás Jarka Mizera. “Nechcete se podívat dovnitř elektrárny?” nabízí nám něco, na co jsme vůbec nečekali. Jeden přes druhého odpovídáme, že moc rádi. “Tak si tady přivažte loďku a pojďte za mnou.”
“Tohle jsou česlice se stavidlem, které brání větvím a jiným plovoucím předmětům, aby se nedostaly na turbínu. Musí se to často ručně čistit. Bývají tady i velké poraněné ryby, ale dvakrát jsem tady zažil i utopené lidi. To se potom vyšetřuje.” Slyšíme hukot strojů až sem na česlice.
“Tak pojďte před budovu elektrárny,” zve nás pan Brož. Vidíme, že uprostřed horní části průčelí je nějaká socha. “To je nějaký svatý, pane Brož?” ptá se Jarka Mizera. “Jo, to je svatý Jan Křtitel, který nás tady ochraňuje.” “Ale, pane Brož, ten svatý drží kříž, to musí být svatý Jan Nepomucký, ten samý co u zátoky,” uplatňuji, co o tom vím. “No, možná, že máš pravdu, ale Jan jako Jan. Pro nás je to Jan Křtitel,” končí debatu pan Brož.


Obr. 2 - 1939 - Budova elektrárny se sochou sv. Jana Křtitele a vlajkou s hákovým křížem.

Díváme se nahoru a vidíme německou vlajku s hákovým křížem (obr. 2). “To je nařízení kanceláře velkostatku. Tam už se mluví jenom německy,” omlouvá to pan Brož. “No, kdyby zůstalo jenom při těch praporech, to by ještě šlo,” říká na to náš židovský kamarád Jirka Gläsner. “Kdepak, chlapče, nezůstane jenom při těch praporech, to mě věř,” předpovídá pan Brož a otevírá dveře elektrárny. Vítá nás ohlušující hukot soustrojí. Vedle dveří stojí velký motocykl. Na nádrži je nápis INDIAN. “No, to je ale mašina, to je vaše?” ptám se. “Jo, počkejte, já ji našlápnu,” a už motocykl na stojanu připravuje k chodu. “Musí se nejdříve naplnit karburátor benzinem, no a teď se uvidí.” Dvakrát stroj prošlápl a pak zapíná klíček pod reflektorem. Na to Indián zabafá a rozbíhá se. Pan Brož několikrát “zatůruje” a mašinu pak vypíná. No, ta poslouchá,” silným hlasem, v tom hukotu strojů, znalecky posuzuje Jarka Mizera. “Tatínek měl, když začínal s obchodem hospodářskými stroji, taky motocykl. Ale to já si nepamatuji. Nevím, co to bylo za značku. Teď jezdí za obchodem automobilem.”


Obr. 3 - 1939 - Herbersteinská elektrárna.

“Tak hoši, teď se pojďte podívat, jak se vyrábí za pomoci vodního proudu proud elektrický. Tam dole jsou dvě turbiny s lopatkami, které voda roztáčí. To je zpřevoděno na tohle velké kolo, které řemenem pohání generátor, který vyrábí střídavý proud (obr. 3). Ten se vede kabelem do vedlejší budovy, kde je transformátor, který převádí napětí z generátoru na 4 tisíce voltů a odvádí po sloupech do míst, kde se zase transformuje na 220 voltů, pro běžnou spotřebu.
Pan Brož vzal silný válec smůly v obalu a šel neohroženě k řemenu a zespoda přitlačoval smůlu na široký řemen. “Tohle se musí dělat často, aby se řemen neklouzal.” Pak vzal velkou olejničku a mazal olejem asi šest míst na soustrojí. “Co kdyby ten řemen prasknul, co se stane?” ptám se. “I to se stává, je to ohromná síla. Většinou rozbije tamhleta okna a vše, co mu stojí v cestě,” ukazuje na okna. Vidíme, že v těch oknech jsou rybářské pruty. “No jo, to jsou pruty vedoucího elektrárny, pana Truma. Má trvale nadhozeno z těhle oken do “jalováku”. To je ta proudná říčka, co odtéká z turbín. Už mu to velké ryby kolikrát utrhly, ale dost jich už vytáhl. Můžete se potom na tu říčku podívat.”
Od roku 1924 jsou zde namontovány naftové motory, které se zapínají při malé vodě. Ale při velké vodě má elektrárna největší výkon.
Máme tady ale jednu velkou zajímavost. Je to pamětní kniha téhle elektrárny. Jdeme do kanceláře, která je v rohu u vchodu. Vidíme velkou knihu. Pan Brož otevírá nejzajímavější stránky. Jsou tady podepsáni velcí mužové našeho národa:
Jaroslav Vrchlický, Antonín Dvořák, ale i Jindřich Šimon Baar. Všichni ti a mnoho dalších navštívili tuto elektrárnu (obr. 4). “To víte, byla to jedna z prvních elektráren. Zprvu byla využívána jen pro herbersteinské statky, cukrovar a pivovar. Teď už se to rozšiřuje a elektřina se dodává do širokého okolí,” pan Brož končí svůj stručný výklad.


Obr. 4 - Z pamětní knihy elektrárny.

“Bylo to pro nás velice poučné, pane Brož. Moc vám děkujeme,” za všechny členy klubu Mladého Hlasatele děkuje Jarka Mizera.
“Chlapci, já jsem taky radioamatér a vysílal jsem z Husovy ulice, kde bydlím. Teď nám to Němci zatrhli, ale přijďte se podívat na některé přístroje a dílnu.” “No, to by mě moc zajímalo, postavil jsem si krystalku a anténu, moc dobře to funguje. Tedy, já určitě přijdu,” odpovídám. Ještě jednou děkujeme a jdeme k “jalováku”. Na shledanou.
Obcházíme budovu elektrárny po cestě a už vidíme odtok vody z turbín a hlavně ta okna, odkud má pan Trum nadhozeno. Voda odtud rychle pádí a pak se spojuje s řekou Ohří a to už je skoro v Radovesicích. (Obr. 5)
“Tak, hoši, teď vás zvu na prohlídku sadů na radovesickém závodí, které patří mému dědečkovi, babičce a strýčkovi Pepovi.
Odrážíme od levého břehu Ohře a míříme k pravému. Voda není velká, a tak nemusíme mít strach, že nás voda strhne na jez. Zastavujeme u stavidla do Malé řeky a koho nevidíme. Karel Fidler, můj spolužák, chytá ryby do ruky, pod kořeny stromů. “Ahoj Karle, tak co, máš něco?” ptám se. “Je to dobrý. Mám tři pěkné tlouště, podívejte se.” Podává nám mokrý a těžký pytel. Beru ho od něho a dívám se dovnitř. “No, to jsou ale kusy, Karle. A jak se mrskají. To tě tvá hezká sestra pochválí, viď?” “No, to určitě. Jídla nám teď, v tom protektorátu, ubývá. Musím se starat,” říká Karel. “Tak šťastný lov, Karle! Jdeme k dědečkovi do sadu, ahoj!” Všichni ho s obdivem zdravíme. Je to dobrý kluk.


Obr. 5 - 1939 - “Jalovák” - z těchto oken chytal pan Trun ryby.

Přicházíme do Malého sádečku, kde jsou jenom pozdní jabloně. Dáváme se vpravo po mezi k hlídací boudě. Je to dřevěná bouda na čtyřech nohách, k přenášení. Uvnitř je jenom slamník a deka na spaní. Vyprávěl mě strejda Pepa Beránek legrační příběh. Hlídal v Malém sádku u Malé řeky. Jeho dobří kamarádi z Radovesic přišli k hlídací boudě po půlnoci. Když se přesvědčili, že Pepa spí, odnesli boudu k Malé řece, dveřmi k vodě. Pak na boudu silně zabouchali... Pepa vyběhl ven a rovnou do Malé řeky. Tedy popůlnoční koupel. Za velkého veselí Pepu vytáhli z vody a udělali oheň na usušení zcela mokrého kamaráda.
Právě tenhle Pepa na nás teď mává. Dědeček Kujal stojí na žebříku a češe žluté mirabelky. Přišli jsme mezi ně a pozdravili. “Kdepak je babička?” ptám se.  “Je doma, obstarává hospodářství a vaří. My jsme tady s kravským potahem. Až dočešeme, naložíme a pojedeme domů,” říká dědeček. Viděli jsme krávy, jak se pasou po mezích.
“Hoši, vidíte támhle ten strom? To je letňák, jabloň s letními jablky. Vylezte si tam a natrhejte si, je to pochoutka.” Všichni děkujeme a dáváme se tím směrem. Jabloň stála blízko cesty. Nedaleko stála Boží muka, hezky nabílená. To už byla pole rodiny Hajných. Pepík, jejich syn, je můj spolužák.
Všichni tři jsme vylezli do koruny stromu. Měl silné větve a žlutá letní jablka byla všem na dosah. Hned jsme se do nich zakousli, byla slaďoučká a vlastně první jablka, která jsme letos ochutnali. Najedli jsme se dosyta a naplnili jsme si batůžky, abychom měli na zpáteční cestu.
Dědeček nám ještě nabídl mirabelky na ochutnání. “Za čtrnáct dní už budou velké bosenské švestky. Musí se očesat, než je začnou vosy napíchávat,” oznamuje dědeček. “Podívejte se, zase sem letí hejno špačků! Tóno, skoč mě do boudy pro hloukačku. Běžel jsem, co jsem mohl a podávám dědečkovi asi 30 cm kolík, na jehož konci je připevněn silný provaz, spíše lano, asi 4 metry délky, na konci roztřepený. Dědeček odešel od nás na bezpečnou vzdálenost, vzal kolík do ruky a lano roztočil nad hlavou a pak trhnul zpět. Ozvala se ohlušující rána a hejno špačků se zvedlo ze stromů a odlétlo někam jinam.
Moji kamarádi zůstali v němém úžasu. “No, to tedy funguje.” Jarka Mizera prohlíží hloukačku a zkouší to. Ale silný provaz se mu namotá kolem těla. “No jo, hoši, to se musí dlouho cvičit, než se to povede.” Znovu nám předvádí to umění. Rána jako z kanónu, všechna čest.
Dědeček byl od svého mládí sadařem v okolí Mšených lázní. Měl tam několik sušáren na švestky, byl to dobrý obchodník.
“No, jahody už jsme sklidili, ale až půjdete k jezu, jděte přes to jahodové pole, něco tam ještě napaběrujete,” radí. Pepa Beránek má plnou hlavu zalévačky s čerpadlem u Malé řeky. Elektrika je tam už zavedená. Loučíme se a dědeček na mě volá: “Tóno, počítej s tím, že příští prázdniny už tady budeš hlídat ty. Můžeš chytat ryby na Malé řece. Bude to pro tebe romantika.” “Už se těším, dědečku” a mávám na něho.
Každý jsme nějakou tu jahodu našli. Jdeme přes lesík k jezu a vidíme tu nádheru padající vody. S naším židovským kamarádem jsme vzpomínali na lov parem, tady pod jezem. Ostrůvek uprostřed řeky lákal ke stanování. Snad se to také někdy povede.
Odrážíme od břehu a střídáme se u vesel. Jedeme proti proudu řeky. Ale brzy už jsme u mostu. V řece je stále dost lidí. Loďku odevzdáváme panu Vodrážkovi, platili jsme předem tři koruny. “Hoši, jistě jste vyhladověli, prodávám tady chleba s máslem. “Máme svoje svačiny, které jsme ani nesnědli, měli jsme hodně ovoce na radovesickém závodí.” “Asi u pana Kujala, žo jo? Ten má prvotřídní ovoce, také tam chodím,” přidává se pan Vodrážka.
“Hoši, ještě se vykoupeme,” navrhuje náš židovský kamarád Jirka Gläsner. “Určitě, plavky máme, tak co,” souhlasíme. “Hoši, kabiny jsou už skoro prázdné, můžete se tam převléknout. Tak se stalo a už běžíme po širokých lázeňských schodech do řeky. Sluníčko je ještě vysoko a voda teploučká. Je to naše Ohře, kde se dá koupat od Velikonoc.
Na zpáteční cestě do města se náš židovský kamarád Jirka Gläsner svěřoval se svými obavami, co je, židy, všechno čeká. “V sobotu přišli do synagogy židé se zprávami z Prahy, že na židovských obchodech musí být velkým písmem napsáno: To je židovský obchod, zde nenakupujte. Na ostatních obchodech zase: Židé zde nejsou vítáni. To určitě přijde i do Libochovic.” “No, tak se to dá obejít, můžeme pro vás nakoupit my,” říká Jarka Mizera. “To ale dlouho nepůjde, myslím. Všechno to postupně bude jako v Německu, tam už židů silně ubývá,” svůj názor nám říká náš židovský kamarád Jirka Gläsner.
Hlavně, že se můžeme v našem klubu Mladého Hlasatele scházet a že ten časopis je naší oporou,” končí debatu Jarka Mizera. Všichni souhlasí. Před Mizerovic domem se loučíme s Jarkou. Já doprovázím Jirku Gläsnera až k jejich domu v Koštické ulici. Z okna pana Doležala se zase line gramofonová hudba. Tentokrát je to Poem.
Pokračování příště.
Antonín Glanc 

Komentáře

Vydání
< Ročník 2017 >
I.II.III.
IV.V.VI.
VII.VIII.IX.
X.XI.XII.
Libochovické noviny
Redakční rada


Šéfredaktor:
Mgr. Josef Krob

Redakční rada:
Mgr. Barbara Bláhová
Tomáš Černý
Pavel Česal
Ing. Milena Ryšavá
Alena Šebková
Stanislav Tlustý 

               

Počasí
Anketa
© 2009 Webdesign by Media Creative s.r.o.
Developed by Smartware s.r.o., Redakční systém MultiCMS
admin | webmail | Intranet |
www.libochovice.cz - Oficiální stránky města Libochovice