Datum a časDnes je úterý, 30.5.2017SvátekSvátek má Ferdinand
Přístupy886787. návštěvník
Důležitá čísla

Tísňové linky

Integrovaný záchr. systém 112
Hasičský záchr. sbor 150
Záchranná služba 155
Policie ČR 158

Městská policie Libochovice

náměstí 5. května 48, Libochovice,
tel. 724 016 458, 606 715 956
email:
skype: mplibochovice

Skype chat, instant message

Policie ČR, OO Radovesice

Radovesice č. p. 5, 410 02  Radovesice
tel: 974 436 741


Hasičský záchranný sbor ÚK

PS Lovosice, Českolipská 1997/11, Litoměřice, tel. 950 425 001
PS Roudnice n. L., Žižkova 729, Roudnice n. L., tel:  950 428 011
SDH Budyně nad Ohří Budyně nad Ohří, Ladova 361, 411 18 tel:
728 088 555

Lékárna U Bílého jednorožce

Dr. Vacka 44, Libochovice, tel. 416 591 293

Lékaři

MUDr. Javůrek - praktický lékař
Čechova 655, Libochovice, tel. 416 591 169
MUDr. Klener - praktický lékař
Riegrova 69, Libochovice, tel. 416 591 334
MUDr. Korousová - dětská lékařka
Čechova 351, Libochovice, tel. 416 591 339
MUDr. Horn, stomatologie
Čechova 655, Libochovice, tel. 777 790 680

Podřipská nemocnice s poliklinikou

www.pnsp.cz
Kontakt
Město Libochovice
se sídlem:
Městský úřad Libochovice
náměstí 5. května 48
411 17 LIBOCHOVICE
email: .
e-podatelna:
tel.: +420 416 725 830

Vzpomínka na mého židovského kamaráda - 18. část

Kvapem se blížil konec školního roku 1938/1939. Všichni mí spolužáci druhé třídy obecné školy už se těšili na poslední zvonění, ale v celku méně na vysvědčení. Ten den byl pátek, 30. června 1939.
Naše paní učitelka Lukavská přišla ve svátečním oblečení. Kdo mohl, přinesl jí květiny. Karel Fidler, z chaloupky pod jezem, jí přinesl luční kvítí, které po cestě do školy natrhal. Paní učitelce se ten pugét moc líbil.
Promluvila k nám velice laskavě a všichni jsme si oddechli, když nám řekla, že v naší třídě nikdo nepropadá.
“Čekáme na pana řídícího Vyskočila a pak vám rozdám vaše vysvědčení. Ptala se nás, jak prožijeme ty dva měsíce prázdnin. Všichni se překřikovali, jak se těší na koupání, na houby a jiné radovánky.
Pan řídící Vyskočil přichází a všichni vstáváme. “Chlapci a děvčata. Všichni víte, že náš protektorát je součástí Velkoněmecké Říše. Brzy zde začnou platit německé zákony. Je nařízeno, že na školách se bude vyučovat německý jazyk a i zeměpis bude postupně německý. Proti tomu nic nezmůžeme, ale prosím vás všechny, poslouchejte rodiče, přijdou těžké časy.” Pak nám popřál hezké prázdniny a rozloučil se.
Potom jsme dostali vysvědčení. Byly vidět úsměvy spolužáků, ale i slzy. “Tak na shledanou ve třetí třídě, po prázdninách.” S velikým řevem jsme běželi po chodbách školy a vyběhli jsme do nádherného počasí s modrou oblohou.
Šel jsem s Frantou Kohoutů Koštickou ulicí. V domě pana Doležala bylo otevřené okno a hrál tam gramofon. Jednou mi ho ukazoval. Bedna byla na kliku a zvuk se linul velikou troubou. Na některých jeho deskách byl pes, který se dívá do trouby gramofonu. Teď zrovna hrál: ...buď jen mou, Violeto má...”
Náš klub Mladého Hlasatele se už předem dohodl, že oslavíme konec školního roku a začátek prázdnin v sobotu, 1.července.
Tak se stalo. Sešli jsme se u nás na verandě v jednu hodinu po obědě. Jarka Mizera přinesl harmoniku. Sedli jsme si na dlouhou zelenou lavici, která měla odklápěcí víko. Uvnitř jsem měl svoje poklady. Různé dráty, vypínače, ploché baterie Palaba a zvonek. Náš židovský kamarád Jirka Gläsner si dal sluchátka na uši a poslouchal na moji krystalku protektorátní vysilač Praha.
Ale to už začal Jarka Mizera hrát na harmoniku (obr. 1). Začal oblíbenou skladbou “Básník a sedlák”. Opravdu to uměl a my jsme se zájmem poslouchali. Jarka se naučil hrát více než deset různých skladeb a písniček. Bylo dále na pořadu “Kastaldo” a “Cirkus Renz”.


Obr.1 - Jarka Mizera se svojí harmonikou, na kterou výborně hraje. (1939)

Otevřeli jsme dvě okna a dveře verandy. Z oken bylo vidět dvůr a řeznictví pana Maxy. Vidíme, že řezník Maxa zrovna nese z udírny na dřevěné tyči čerstvě uzený točený salám. “Kluci, jdu pro ten salám, je to pochoutka,” oznamuji všem a hned vyrážím dolů. V krámě jsem poprosil maminku o peníze a už jsem byl na ulici. Kluci na mě mávali z verandy a Jarkovu harmoniku bylo dobře slyšet.
Pan Maxa mě uřízl 60 deka teplého salámu a ptal se mě, co oslavujeme. “Vysvědčení a začátek prázdnin, pane Maxa.” “Tak ten salám máte odemne zadarmo a ať mě Jarka Mizera zahraje “Chaloupky pod horama...” “Moc děkuji a vyřídím.” “Pozdravuj maminku, dává mi do krámu levnější rohlíky.”
“Mami, pan Maxa mě dal ten salám zadarmo, vracím peníze.” “To je hodný, tak si tam vezmi z košíku 8 křupavých rohlíků.” Zašel jsem k babičce do kuchyně pro prkýnko a nůž. “Peču pro vás pekáč povidlových buchet a vařím bílý kafe.” “Děkuji, babičko, ale až tak za hodinu, teď máme ten salám.”
Sedli jsme si na lavici a na prkýnku jsem rozřezal ten salám na čtyři díly. “No, to je něco, ten pan Maxa to umí,” všichni jsme se shodovali. “Jarko, až to dojíme, zahraješ panu Maxovi “Chaloupky pod horama”, mám tě o to požádat.” “Samozřejmě, už se na to těším,” s plnou pusou přitakal Jarka Mizera.
Dobrá nálada celého našeho klubu byla také proto, že jsme všichni měli pěkná vysvědčení a doma nás pochválili.
Když jsme dojedli, Jarka Mizera si sedl do okna a začal hrát oblíbenou písničku pana Maxy. Pan Maxa vyšel před jeho řeznický krám a mával na nás. Na dvoře se objevily dcery pana Maxy, Hana a Blanka.
Do krámu pana Maxy přicházeli zákazníci, ale všichni zůstali na chodníku a poslouchali. Jedna paní, vím, že její rodina utekla před Němci z Teplic, vytáhla kapesník a utírala slzy. Jarka Mizera přidal “Hřálo slunko, hřálo krásně...” a u Maxů se stále neprodávalo. Když skončil, všichni na chodníku tleskali. Jarka měl radost.
Vyšli jsme z verandy na dvoreček a zrovna přicházel pekařský mistr Eda Řeháček, aby zatopil v pražírně kávy, která tam stála. Jarka Mizera se ho ptal, co by chtěl zahrát. “Umíš Ramónu?” “No, zkusím to” a hned začal. Eda zpíval. No to byl zážitek, měl krásný hlas. Pak Eda začal zpívat “Má roztomilá Báruško...”. Všichni jsme se začervenali, ale Jarka zvládnul i tuhle písničku.
A to už přicházela babička s pekáčem buchet a bílým kafem. Sedli jsme si kolem pražírny a i s Edou jsme se pustili do buchet. Babičce jsme je moc pochválili a za chvíli se po nich zakouřilo. “Z toho vidíte, jak nás ten školní rok vyčerpal,” zhodnotil naši chuť k jídlu Vítek Vacina.
Sluníčko na dvorečku pálilo. “Co takhle jít se vykoupat?” navrhuji. “No, voda bude jako to kafe, co jsme zrovna vypili, ale před tím se musíme projít, jsme moc najedeni,” říká na to náš židovský kamarád Jirka Gläsner. “Proč ne,” všichni souhlasíme. “Pro plavky nejdeme, do vody půjdeme v trenkách, v tom vedru na nás uschnou.” Nápad Jarky Mizery přijímáme. “Nechám si tady harmoniku, pak si ji vezmu,” rozhodl se Jarka Mizera.
Vyšli jsme naší uličkou k rybníčku. Tam rokoval hlouček kluků. Slovo měl Aksamit. “Kam máte namířeno, kluci?” ptám se. “No, u školy je teď klid a tak nastal čas jít na moruše, dva vlezeme na strom a dva budou hlídat. Nemůžeme čekat, až nám je někdo vyfoukne,” vysvětloval Aksamit. V ruce měl papírový pytlík. “Ten bude plný sladkých moruší,” zakončil a kluci se dali na pochod k morušovníku u školy.
“Co jste říkali včerejšímu číslu Mladého Hlasatele?” ptá se náš židovský kamarád Jirka Gläsner. “No, je vidět, že už jim nařizují, co mají tisknout. V každém čísle jsou ukázky německých letadel.” (Obr. 2) “Ale, co moc rád čtu, jsou povídky Otakara Batličky (obr. 3),” hodnotím. Všichni souhlasí. “Hlavně že jsou tam Rychlé šípy, bez nich by to nebyl náš časopis,” přidává se Jarka Mizera.


Obr. 2 - V Mladém Hlasateli se stále častěji objevovaly obrázky letadel Německé Říše. (1939)


Obr. 3 - Jedním z nejlepších autorů dobrodružných povídek v Mladém Hlasateli je Otakar Batlička. (1939)

Vcházíme do chládku městského parku a obloukem přicházíme ke vstupu do písečných lázní na Ohři. Již z dálky je slyšet křik dětí, které zde užívají první prázdninový den. Největší křik je pod sprchou, která je v blízkosti lázeňských kabin.
Otvíráme dveře, za kterými je pokladna. Správce lázní pan Vodrážka nás zastavuje. “Hoši, máme plně obsazeno, ani jedna kabina není volná. Podívejte se na písek, je tady hlava na hlavě.” Vidím mého spolužáka Honzu Ubelakera, jak na nás mává. Jsou tam také holky za naší třídy. “No, nevadí, půjdeme k Dubanům a budeme na trávě, koupání je tam bezva,” navrhuje Jarka Mizera. Opouštíme lázně a jdeme až na konec parku a pak dále cestičkou kolem řeky. V řece vidíme bývalého soudce libochovického okresního soudu, doktora Pižla. Jeho mohutný plnovous je zcela potopený ve vodě. Když jde někdo kolem, provádí jeho známý kousek. Potopí se úplně a pravou rukou se vztyčeným ukazováčkem hrozí kolemjdoucím.
Šli jsme dále podle řeky. “Půjdeme až na vysoké břehy, je tam hloubka a dá se tam skákat po hlavě,” navrhuje Vítek Vacina. V polovině cesty potkáváme rybáře, pana Štýbra. Vede kolo, které má vpředu karbitku na jeho noční cesty.
“Vy už jedete domů, pane Štýbr?” zdravíme ho. No, mám nachytáno, proti Porťáku jsem dostal slušnou štiku,” ukazuje nám pěkný úlovek. “Tahle zubatá má přes 90 cm, taková se zpátky nepouští. Díváme se na velké, ostré štičí zuby a pochvalujeme rybáře. “Přišla na velkého řízáka, kalím vodu a chytám je na hnojáky pod radovesickým mostem. Řízáky mají štiky nejraději. “Pane Štýbr, teď o prázdninách bychom rádi šli s vámi na štiku, dejte nám u nás v krámě vědět,” žádám pana Štýbra. “Až uvidím, kde nějaká pořádná loví, půjdeme společně na ni,” loučí se s námi pan Štýbr.
Vysoké břehy jsou proti ostrovu Port Artur, který nazýváme “Porťák”. Osmělujeme se a zkoušíme hloubku. “Tady nestačím, je tady hodně přes dva metry na dno, tady můžeme bez obav skákat po hlavě,” volá Vítek Vacina. Vycházíme ven z vody a pak jeden po druhém se rozbíháme a skáčeme po hlavě do vody. Vracíme se na břeh a opakujeme to znovu a znovu. Pak unaveni uléháme na trávu.
“Tak co je nového ve skautingu?” ptá se mě náš židovský kamarád Jirka Gläsner. “Teď jsme pořádali sbírku pro potřebné občany našeho města. Konají se přípravy starších skautů na tábor do Bilíchova, do překrásného údolí Gothardského. Vím jen, že to bude na 14dní. Každého bude stát pobyt i s jízdným 20,-K. Pojede asi 20 skautů,” odpovídám.
“To musí být nádhera, 14 dní pod stanem,” míní Jarka Mizera. “Tak hoši, trenky máme suché, do vody už nepůjdeme,” navrhuje Vítek Vacina.
Na zpáteční cestě plánujeme činnost našeho klubu Mladého Hlasatele o prázdninách. Bude to také celodenní výlet, každý si rozmyslí, kam by se mohlo jít. Bude se vařit i oběd.
Vracíme se parkem, kolem rybníčku do naší uličky. Pod kládami pana Neumana zase pytlačí Aksamit. “Tak co, Aksamite, načesali jste moruše?” ptám se. “Ale ani se neptej, vyhnali nás ty lidi co bydlejí přes silnici, proti té moruši. Nestačili jsme utíkat. Ten šílenec šel na nás s bičem, dvě rány jsem slíznul. Jako by ten strom byl jeho. Musíme tam jít v noci. Ty moruše už jsou akorát k jídlu,” smutně podává zprávu Aksamit. “Tak aspoň něco chyť,” přeju mu při odchodu.
Jarka Mizera si odnáší harmoniku a všichni se loučíme. První den prázdnin byl krásný.

Antonín Glanc 
Pokračování příště.          

Komentáře

Vydání
< Ročník 2017 >
I.II.III.
IV.V.VI.
VII.VIII.IX.
X.XI.XII.
Libochovické noviny
Redakční rada


Šéfredaktor:
Mgr. Josef Krob

Redakční rada:
Mgr. Barbara Bláhová
Tomáš Černý
Pavel Česal
Ing. Milena Ryšavá
Alena Šebková
Stanislav Tlustý 

               

Počasí
Anketa
© 2009 Webdesign by Media Creative s.r.o.
Developed by Smartware s.r.o., Redakční systém MultiCMS
admin | webmail | Intranet |
www.libochovice.cz - Oficiální stránky města Libochovice