Datum a časDnes je pondělí, 24.4.2017SvátekSvátek má Jiří
Přístupy847116. návštěvník
Důležitá čísla

Tísňové linky

Integrovaný záchr. systém 112
Hasičský záchr. sbor 150
Záchranná služba 155
Policie ČR 158

Městská policie Libochovice

náměstí 5. května 48, Libochovice,
tel. 724 016 458, 606 715 956
email:
skype: mplibochovice

Skype chat, instant message

Policie ČR, OO Radovesice

Radovesice č. p. 5, 410 02  Radovesice
tel: 974 436 741


Hasičský záchranný sbor ÚK

PS Lovosice, Českolipská 1997/11, Litoměřice, tel. 950 425 001
PS Roudnice n. L., Žižkova 729, Roudnice n. L., tel:  950 428 011
SDH Budyně nad Ohří Budyně nad Ohří, Ladova 361, 411 18 tel:
728 088 555

Lékárna U Bílého jednorožce

Dr. Vacka 44, Libochovice, tel. 416 591 293

Lékaři

MUDr. Javůrek - praktický lékař
Čechova 655, Libochovice, tel. 416 591 169
MUDr. Klener - praktický lékař
Riegrova 69, Libochovice, tel. 416 591 334
MUDr. Korousová - dětská lékařka
Čechova 351, Libochovice, tel. 416 591 339
MUDr. Horn, stomatologie
Čechova 655, Libochovice, tel. 777 790 680

Podřipská nemocnice s poliklinikou

www.pnsp.cz
Kontakt
Město Libochovice
se sídlem:
Městský úřad Libochovice
náměstí 5. května 48
411 17 LIBOCHOVICE
email: .
e-podatelna:
tel.: +420 416 725 830

Vzpomínky na mého žiovského kamaráda - 16. část

 

Každé ráno, když jdu do školy, procházím naším krámem. Maminka na mě volá: “Byl tady pan Štýbr, znáš ho přece, je to velký rybář. Říkal, že je červená voda a že půjde pod jez na parmy. Má noční službu na nádraží a nemá žádné žížaly. Prosí tě, abys nějaké rousnice večer nasbíral.” Maminka něco o rybařině věděla, protože můj tatínek byl rybář. Já už si na to moc nepamatuji, ale vím, že chytával u Duban. “A můžu jít tak pozdě večer do parku?” “No, měli byste jít dva. Tak někoho ve vašem klubu Mladého Hlasatele požádej, aby šel s tebou. Vezměte si baterky.” “No, uvidíme, ahoj!” a pospíchal jsem do školy. Bylo krásné červnové ráno roku 1939.
Uvažoval jsem, že nabídnu mému židovskému kamarádovi Jirkovi Gläsnerovi, že bychom mohli jít zítra odpoledne s panem Štýbrem pod jez na ryby.
Chvíli jsem čekal na rohu u Sokolovny, jestli vyjde Jirka Gläsner. Netrvalo to dlouho a už přicházel.
“Tak už se nám do domu nastěhoval ten německý správce. Všechno musí jít podle něho. Museli jsme odevzdat všechno rodinné zlato a šperky. Dal nám na to jen potvrzení. Tatínek musí omezovat obchody s koňmi a veškeré peníze odevzdávat. Chtějí nás ožebračit, aby si s námi mohli dělat, co chtějí. Stejně jsou na tom Šternovi na náměstí. Je dobře, že ještě můžeme chodit do synagogy, tam se dozvídáme více o záměrech Němců s námi Židy.” Protože jsme už byli skoro u školy, navrhl jsem Jirkovi zítřejší rybářský výlet k jezu. “To víš, že bych šel rád. Snad mě naši pustí.” “To by bylo fajn, pan Štýbr je spolehlivý člověk, vaši se nemusí ničeho bát. Dneska večer jdu pro něho sbírat rousnice. Bude to ale až po setmění, s baterkou a kýblíkem.” “No, rád bych šel s tebou, uvidíme. Dám ti odpoledne vědět, přijdu k vám do krámu. Maminka určitě bude chtít něco koupit.” “Dobře, Jirko,  moje maminka mě zavolá, nebo přijď rovnou na verandu, pořád tam něco kutím. Teď zavádím zvonek. Tlačítko bude v krámě a tak mě maminka přivolá, když něco bude potřebovat.”
Ve škole jsme se rozešli. Můj židovský kamarád Jirka Gläsner byl starší a chodil s Vítkem Vacinou do čtvrté třídy.
Odpoledne jsem si připravil spolehlivou baterku Palaba. 4,5 voltová plochá baterie byla ještě dobrá. S klukama jsme ploché baterie obvykle zkoušeli tím způsobem, že jsme si dali plus a mínus na jazyk. Slabá baterie skoro vůbec na jazyku nepálila, ale dobrá se nedala na jazyku udržet.
Bylo po páté hodině odpoledne, když Jirka za mnou přišel na verandu. Zrovna jsem měl sluchátka na uších a poslouchal jsem na krystalku zprávy na Praze. “Je něco nového?” ptá se Jirka. “Pořád mluví o tom “Národním souručenství”, že v tom musí každý Čech být.” “Je to k ničemu, stejně poslední slovo budou mít Němci,” soudí Jirka Gläsner. “Tak co, Jirko, co vaši?” “Můžu jít s tebou večer na ty žížaly a zítra odpoledne k jezu na ryby.” “No, to je bezva. Ani nevíš, jak jsem rád, že do toho parku půjdeš se mnou. Maminka mi dala kýblík od hořčice, určitě nasbíráme nějaké velké rousnice. Voda v řece je pořád červená. Pan Štýbr říkal, že je to na parmy nejlepší.”
“V červnu jsou nejdelší dny. Radovesická babička říká, že od Jána do Jána není noc žádná. Myslí tím Jana Husa a svatého Jana. O půl desáté večer je stále ještě denní světlo. Tedy na rousnice můžeme jít až po desáté,” plánuji, “hned až teď přijdu domů, tak to rodičům oznámím, že přijdu domů až po jedenácté hodině.”
V deset hodin večer jsme se sešli v naší uličce. Byl jsem rád, že můj židovský kamarád Jirka Gläsner měl dobrou náladu a ani se nezmínil o těžkostech, které jejich rodinu provázejí.
Vyrazili jsme k rybníčku. Pod kládami pana Neumana se krčil Aksamit a pytlačil kapry. Nerušili jsme ho a šli jsme volným krokem do tmavších míst v parku, směrem k řece. Baterkami jsme zatím nesvítili. Hledali jsme vlhčí místa, kde už by mohly rousnice vylézat. První jsme spatřili blízko pomníku Mistra Jana Husa. Začaly se natahovat z trávy na cestičku. Jako blesk se před námi schovaly do svých děr v trávě. Šli jsme co nejtišeji. V tmavých a vlhkých koutech byly rousnice zcela vylezlé na cestičky a ty byly na naši rychlost bezmocné. Některé měly víc než 15 cm. V našem kýblíčku už bylo dno pokryté rousnicemi. Rozsvítili jsme baterky. Nesměli jsme svítit přímo na vylezlé rousnice ale mírně vedle. Lov se dařil.
Když jsme jich měli asi 25, proložili jsme je vlhkým mechem. Na kostelní věži tlouklo tři čtvrti na jedenáct a náš kýblíček byl plný. Pomalu jsme se vraceli parkem a byli jsme překvapeni, co bylo všude rousnic. Přišli jsme od rybníčka do naší uličky. Rousnice jsem dal do sklepa a mého židovského kamaráda Jirku Gläsnera jsem doprovodil domů.


Obr. 1

Nadešel den lovu parem. Stejně jako včera bylo nádherné červnové odpoledne. Čekali jsme na pana Štýbra na mostě. Nečekali jsme dlouho. Po třetí hodině se objevil se dvěma bambusáky, na zádech velký ruksak. “Tak co, hoši, máte nějaké rousnice?” volal z dálky. “Máme, snad to bude stačit, pane Štýbr,” odpovídám. Došel až k nám a prohlédl kýblíček. “No, to vás musím pochválit. Přendaval rousnice do jeho plechového kýblíku. “Ten jsem si nechal udělat z pozinkovaného plechu u pana Grunta. (Obr. 1) “Vidíte, řeka je ještě pořád červená, bez úlovku nebudeme. A teď kupředu, pod jez!”


Obr. 2

Rychlým krokem jsme tam byli za čtvrt hodiny. Pan Štýbr položil pruty a sešel dolů na břeh. “Tak tady to zkusíme, tady určitě budou,” zapíchl dvě kovové vidličky a vyvážil bambusáky. “To jsou pepřové bambusáky, čtyřmetráky v jednom kuse. Můžete je vidět u Slezáků na náměstí, tam jsem je koupil. Mají tam i tyhle navijáky. Na obou prutech mám stejné. (Obr. 2) Je na nich pětatřicítka imitace, ta už něco udrží.” Poslouchali jsme jeho přednášku, při které se připravoval k lovu. “Tady do toho proudu musíme dát pořádné olovo.” Otevřel batoh a vyndal několik plechových krabiček. Ta nejtěžší měla různá olůvka. Vyndal dvě olověné koule s otvorem. Navlékl je na konec imitace a přivázal velkou karabinku, ta olovo držela. “No a na druhou stranu karabinky dáme “foršlák”. Bylo to asi 30 cm imitace s háčkem, no byl to spíš hák. “Na tomhle háčku rousnice nejlépe drží.” Připravil oba pruty. Rousnice napíchl “na kalhotky”. Začátek a konec rousnice visely opravdu jako kalhotky.
“Ryba na!” zvolal pan Štýbr a nadhodil první pepřák. Olovo padlo do červené řeky. Chtěl ho položit do vidličky, ale naviják se rozdrnčel. Pan Štýbr přidržel naviják a zasekl. Prut se ohýbal, jak ryba bojovala. “Musím ji chvíli vodit, aby se unavila, je pořádná.” Pak ji zavedl do podběráku. “Tak dneska si tady zachytáme.” Za chvíli se veliká parma mrskala v podběráku. “Dáme jí do velkého vezírku a půjde do vody.” Vyndal parmě háček a vložil ji do síťky a zabezpečil další vidličkou. Ve vodě se parma uklidnila.


Obr. 3

Znovu se nadhazuje. Olovo snad nedopadlo ani na dno a znovu mohutný záběr. “Jirko, co tomu říkáš?” “Chtěl bych být rybářem, je to asi úžasný pocit, mít rybu na prutu.” “Tak si ji pojď podržet, chlapče.” A Jirka bere do rukou pepřák. “Musíš přidržovat naviják, aby tě ho ryba nevytočila!” “Musím se hodně učit, pane Štýbr,” a podával prut rybáři. Byla to asi tříkilová parma, nádherně zbarvená, na horním pysku vousy (obr. 3). “Tak, hoši, vypadá to, že budeme chytat jen na jeden prut, tady těch parem musí být plné dno.” Na háček nastražil další rousnici a znova záběr! “Hoši, počítáte s tím, že si vezmete nějaké ryby domů, že jo.” “No, máme jenom chlebníky a do těch se nám tak veliká ryba nevejde.” “No, nějak to vymyslíme.” “Pane Štýbr, tady, kousek za lesíkem, je chaloupka. Bydlí tam můj spolužák Karel Fidler se svojí sestrou a dědečkem. Nejsou na tom moc dobře, kdybyste chytil nějakou parmu navíc, mohl byste jim ji dát?” “O tom nepochybuj, ryb určitě nachytáme dost.” “Tak já tam běžím pro Karla.”
Vzal jsem to zkratkou přes lesík. Všichni byli doma, i Karlova hezká sestra. “Berou velké parmy a pan Štýbr by vám nějakou dal.” Karel vzal pytel od brambor a už jsme běželi k jezu. Pan Štýbr už měl další tři pořádné parmy a stále braly. Druhý prut ani  nenadhodil. Nestačil zasekávat na ten jeden.
Karel  pozdravil a vyprávěl, že z parem dělají rybí sekanou a že je to velká pochoutka. “To jsem taky slyšel, no určitě pro tebe pořádnou parmu chytím.”
I Karel se nestačil divit, jak velké parmy tady jsou. On si moc zakládal na tom, že umí pytlačit pod kořeny v Malé řece. Já to mohu potvrdit, loni jsme tam byli spolu.


Obr. 4

Bylo pět hodin odpoledne a už jsme měli 12 velikých parem. 4 parmy, které měly jen 1,5 kg, pan Štýbr pustil. Bylo vidět pěkně na jez. “Pane Štýbr, vidíte ty velké ryby jak se pokoušejí dostat se nad jez?” “To jsou kapitální parmy, mají ohromnou sílu, určitě se nad jez dostanou.” “Do jaké váhy může parma dorůst?” “No, ti nejstarší rybáři v Libochovicích vyprávěli, že tady byly i patnáctikilové parmy. Chytaly se v Radovesicích u Bílé skály.” “No to jim musely rozlámat pruty, ne?” Chytali je z loděk, pak se dala tak velká ryba chytit. Tak velké parmy jdou i na rybičku.” Další záběr. “Tak už máme 15 kusů. Některé jsou určitě čtyřkilové!”  
Slunce se sklánělo nad jezem ke stromům v zámeckém parku. “Pane Štýbr, proč je ta voda tak červená?” ptá se můj židovský kamarád Jirka Gläsner. “To jde z horního toku Ohře, od Žatce a Kadaně. Tam, na polích a chmelnicích, je takhle barevná hlína. Když je tam průtrž mračen, spláchnou hlínu lijáky do Ohře a trvá to dlouho, než se to vyčistí. Pro nás rybáře je to voda, ve které táhnou parmy proti proudu. Já chodím sem pod jez, kde je v takové vodě parem nejvíce. “Pane Štýbr, a chodíte také na štiky?” Samozřejmě, jsem na to vybaven. Vyndejte si z ruksaku tu největší plechovou pikslu. Tam mám štikový vercajk.” Otevřeli jsme pikslu, kde bylo mnoho dvojháčků a namotaná šňůra s třemi splávky. “Ten velký splávek vede rybičku a ty dva malé, to jsou konduktérky za velký splávek, aby se šňůra nepotápěla. Rybička se tak nemůže zamotat. (Obr. 4)
“Tak vidíte, hoši, ani jsme nemohli nadhodit druhý prut. Tak budeme pomalu balit. Každý dostanete dvě velké parmy, i ty, Fidler, kde máš ten pytel?” “Tady je. Děkuji vám, pane Štýbr, sestra i dědeček budou mít radost.” V pytli se už mrskaly veliké parmy. “Tak já už běžím, s Bohem.” “Jo, a pozdravuj dědu,” volá na Karla pan Štýbr. “Hoši, my to uděláme tak, že ryby dáme do ruksaku. Doma vám půjčím dva pytle a půjdete domů jako pytláci s úlovkem,” zasmál se pan Štýbr.
Na zpáteční cestě jsme nesli pruty pana Štýbra. Ruksak byl pěkně těžký, párkrát musel odpočívat. Když jsme dávali ryby do pytlů, byly ještě živé. “Doma je musíte hned zabít a proříznout žábry. Pak je po celé délce břicha rozříznete a vykucháte vnitřnosti. Na polévku se ale nehodí. A pozdravujte rodiče,” loučil se s námi pan Štýbr. “Děkuji ti, že jsi mě pozval na tak nádhernou rybařinu,” loučil se v naší uličce můj židovský kamarád Jirka Gläsner. “Určitě si to ještě zopakujeme, až půjde pan Štýbr na štiky.
Tak velké ryby jsou v naší Ohři?” divila se maminka. “Jdi to ukázat pekařům.” Eda Řeháček, při svých výletech na kajaku, uměl chytat ryby do ruky u zámeckého kanálku. Ale to byly jen plotice a cejni. “No takový parmy jsem ještě neviděl. Asi si koupím rybářský lístek. Pomůžu tě je vykuchat, chceš?” “Tak jo, ale radši hned, Edo. Budu ti při tom vypravovat, jak jsme je chytali. Eda už brousil ocílkou nože.


Obr. 5

Po těch rybářských zážitcích jsem před spaním prohlížel rybářskou knihu, kterou mám po tatínkovi. Zdálo se mi o rybářském ráji. (Obr. 5)

Pokračování příště.

Antonín Glanc

Komentáře

Vydání
< Ročník 2017 >
I.II.III.
IV.V.VI.
VII.VIII.IX.
X.XI.XII.
Libochovické noviny
Redakční rada


Šéfredaktor:
Mgr. Josef Krob

Redakční rada:
Mgr. Barbara Bláhová
Tomáš Černý
Pavel Česal
Ing. Milena Ryšavá
Alena Šebková
Stanislav Tlustý 

               

Počasí
Anketa
© 2009 Webdesign by Media Creative s.r.o.
Developed by Smartware s.r.o., Redakční systém MultiCMS
admin | webmail | Intranet |
www.libochovice.cz - Oficiální stránky města Libochovice