Datum a časDnes je pátek, 28.4.2017SvátekSvátek má Vlastislav
Přístupy851947. návštěvník
Důležitá čísla

Tísňové linky

Integrovaný záchr. systém 112
Hasičský záchr. sbor 150
Záchranná služba 155
Policie ČR 158

Městská policie Libochovice

náměstí 5. května 48, Libochovice,
tel. 724 016 458, 606 715 956
email:
skype: mplibochovice

Skype chat, instant message

Policie ČR, OO Radovesice

Radovesice č. p. 5, 410 02  Radovesice
tel: 974 436 741


Hasičský záchranný sbor ÚK

PS Lovosice, Českolipská 1997/11, Litoměřice, tel. 950 425 001
PS Roudnice n. L., Žižkova 729, Roudnice n. L., tel:  950 428 011
SDH Budyně nad Ohří Budyně nad Ohří, Ladova 361, 411 18 tel:
728 088 555

Lékárna U Bílého jednorožce

Dr. Vacka 44, Libochovice, tel. 416 591 293

Lékaři

MUDr. Javůrek - praktický lékař
Čechova 655, Libochovice, tel. 416 591 169
MUDr. Klener - praktický lékař
Riegrova 69, Libochovice, tel. 416 591 334
MUDr. Korousová - dětská lékařka
Čechova 351, Libochovice, tel. 416 591 339
MUDr. Horn, stomatologie
Čechova 655, Libochovice, tel. 777 790 680

Podřipská nemocnice s poliklinikou

www.pnsp.cz
Kontakt
Město Libochovice
se sídlem:
Městský úřad Libochovice
náměstí 5. května 48
411 17 LIBOCHOVICE
email: .
e-podatelna:
tel.: +420 416 725 830

Ida Kelarova, Desiderius Dužda, Jazz Famelija a hosté na koncertu (křest) nového CD


Pro ty z vás, kteří ještě neznáte téměř třicetiletou práci Idy Kelarove, si dovolím pár vět. Ida /rozená Bittová, sestra Ivy Bittové/ je nepřehlédnutelnou osobností současné evropské hudební scény. Část života strávila ve Velké Británii, Dánsku a Norsku, v roce 1995 se však vrátila do České republiky. Výčet jejích aktivit je skutečně rozsáhlý. Uznávaná a respektovaná zpěvačka, muzikantka, sbormistryně, hudební aranžérka a producentka. Snad nejznámější je její více jak dvacetiletá práce s lidmi a lidským hlasem pod hlavičkou školy ISHV / International School for Human Voice/, kterou založila. Již proslulé jsou její hudební kurzy. Své úsilí soustředí také na pomoc talentovaným romským dětem a mládeži. Například charitativní CD APSORA natáčelo na 60 hudebníků z 12 zemí světa. Organizuje a pracuje s lidmi v seminářích a workshopech, stále více se věnuje  charitativní činnosti.
Idina schopnost otevřít své srdce a vložit všechny emoce a pocity do hlasu je už pověstná. A nejen proto jsou její koncerty skutečně srdcovou záležitostí a zárověň očistným zážitkem.
Idu Kelarovou na jevišti kulturního domu doprovodí Desiderius Dužda „Dežo“, vynikající kytarista, zpěvák a skladatel, jedna z nejvýznamnějších romských osobností  na poli české kultury.
Ondrej Krajňák, klavírní virtuos /stipendium na Berklee College of Music v Bostonu/, kontrabasista Tomáš Baroš „Kaštan“ /pražská konzervatoř, Berklee College of Muzik/, hrál se spoustou hudebníků - namátkou - Douglas Sides, Klaudius Kovac, Karel Růžička, Emil Viklický, Olga Škrancová či Georg Mraz. Dalším, kdo doprovodí paní Kelarovou, je Yonatan „Bar“ Raschi, narozen v New Yorku City, ale již více jak 25 let žijící a tvořící v Izraeli. Na  perkuse doprovází např. Deep South, Luther Francois, Emerson Nurse, Avishai Cohen atd. Bude vzácným hostem koncertu v Libochovicích. Marian Ševčík, vynikající hráč na bicí nástroje a posledním, koho budete mít možnost vidět a slyšet je mladý houslista Roman Jánoška, jehož mistrovské improvizace fascinují publikum na celém světě.

Měl jsem tu čest a radost - zde je rozhovor s paní Idou Kelarovou pro Libochovické noviny:
Než jsem rozhovor stihl „udělat“, zmizela paní Kelarova do Dánska-jak jinak-za prací. Naštěstí hned po návratu byla ochotna věnovat mi svůj čas. Jenže, během víkendu, kdy  paní Ida pořádala workshop a koncert v Kodani, jsem si na „netu“ pročetl snad vše, co kdy bylo napsáno a řečeno, a tak do rozhovoru jdu s pocitem, že není otázky, která by již nebyla zodpovězena a zaznamenána.

Vítejte zpět doma, paní Ido! Hned na úvod se Vám musím přiznat. Otázky připraveny nemám! Udělal jsem chybu. Zatímco Vy jste pracovala v Kodani, pomocí internetu jsem přečetl o víkendu snad vše, co se o Vás dalo,...a nabyl dojmu, že ať se zeptám jak se zeptám, budu se jen opakovat po některém ze zkušenějších a povolanějších, než jsem já. Přesto. Zkusím to. Takže - Jak se měli a mají lidé v království dánském? A Vy?

Dánsko je pro mne zemí, kde jsem nejenom tři roky žila, ale tam jsem se stihla zamilovat a posléze i provdat za Angličana Tonyho Welche. Bylo to v roce 1982 na mezinárodním festivalu FOOLS, kde jsme pracovali s tehdejším Divadlem na Provázku. Bydleli jsme pak ve Walesu, ale do Dánska mne to táhlo zpět, vrátila jsem se tam a začala se svou sólovou koncertní dráhou a také prací hlasové pedagožky….o 16 let později / paradoxně opět na festivalu/, už jako umělecká vedoucí projektu, jsem přizvala ke spolupráci skupinu KALE a Věru Bílou. A zamilovala se do Desideria Duždy, jehož jsem znala snad dva roky. Nikdy by mě nenapadlo, že právě on se stane mým životním partnerem. A ejhle, už je to 14 let a já vím, co je to být šťastná.  Takže víkend v Kodani prožitý s Dežim byl plný krásných lidí a přátel, které znám 25 let. Zúčastnili se workshopu a následně i nedělního koncertu. Ano, zestárli jsme i se změnili a snad právě proto vím, že má práce se stále vyvíjí, zlepšuje a především má a dává v dnešní době velký smysl. Přestože se dokáži v Dánsku cítit jako doma a ráda se tam vracím /těším se na koncerty s kapelou Jazz Famelija v klubech i festivalech/, cítím, že doma je tady, tady na Vysočině!

Být šťastná! Štěstí! Často používáte toto slovo. Vím ale, že u Vás má hluboký vnitřní význam a poznání. Každý má asi trochu jinou představu o štěstí. A to vůbec nemám na mysli ty, kteří zaměňují hmotné statky za pojem štěstí. Je pro Vás pomoc  a sdílení žalu i radosti při práci s druhými lidmi v tomto stále hrubším světě oním „motorem“, jež Vám umožňuje rozdávat dnes tolik potřebný pocit sounáležitosti mezi lidmi? Berete svou práci jako poslání? Jako pokyn tam odněkud shora?

Poslání určitě!!! Protože kdybyste se mne zeptal před 20 lety, zda budu dělat to, co dělám, nebo že budu ve svém životě tam, kde jsem, asi bych se tomu smála. Následovala jsem ale svůj vnitřní hlas, riskovala jsem a vyplatilo se mi to….ušla kus životní cesty, dokázala odevzdat kus práce a poselství, které je dnes opravdu poselstvím!…Je těžké pojmenovat, odkud je, aby to nevyznělo jako prázdná fráze, ale odněkud seshora to opravdu přišlo a já jen poslechla a přijala - i když někdy přijdou chvilky, kdy pochybuji, ptám se, proč zrovna já?? Ale pak, s respektem a láskou, zodpovědně, naberu sílu a nesu poselství dál…Lidský cit je obrovská síla a dar! Není třeba se uzavírat do sebe, ale čerpat a tvořit, protože my jsme byli stvořeni, abychom tvořili.
Bohužel lidský cit a emoce jsou v dnešním světě považovány za projev slabosti. Ano, každý může mít jinou představu o štěstí, ale pokud se člověk opravdu otevře a procítí z hloubi své duše nejen radost, ale i velký smutek, pozná a zažije hlubokou pravdu bytí.

Obnažené city, pocity, emoce. Mnoho lidí chodí právě proto do divadla. Zmínila jste Divadlo na Provázku! V roce 1982?! HUSA na Provázku. I ten název tehdy vadil. Holt prezidentem byl Husák….Tenkrát jsem neměl o účinnosti jakéhokoli divadla ani čáku, odmítal jsem cokoli tzv. oficiálního, nevěřil lidem, utíkal do lesů a kopců, žil po zahradách a farách. Četl knihy a poslouchal muziku. Dnes divadlo miluju. Inscenace „Provázku“…. Pépe, Šašek a královna, Labyrint světa…Petr Oslzlý, Peter Scherhaufer či Eva Tálská….Vy ve svých kurzech, seminářích, workshopech pracujete se spoustou cizích lidí. Ať dospělých či dětí. Určitě musíte být dobrý psycholog. Ovlivnila Vás zkušenost z divadla na Vaší další cestě?

Ano, tenkrát….byli jsme jedno z nejkvalitnějších divadel doby. Pro mne bylo Divadlo na Provázku samozřejmě silnou inspirací a navigací, přestože to bylo opravdu jen pro silné nátury. Nejdříve vás režiséři vydeptali, ponížili, zničili duševně i fyzicky. V tom byl ten trik - dostat vás na kolena, zabít vaše ego a potom ho znovu budovat….a…fungovalo to. Dostali z nás to nejlepší! Vím co znamená zraněné ego. Je to to nejhorší, co může člověk /nejen herec/ zažít. Byla jsem mladá, pěkná bohémka, vše na háku, byla jsem úspěšná a ego tvrdé jako kokosový ořech. Někdy jsem režiséry přímo nesnášela. Dokázali mě zničit, ponížit …potom přišla premiéra, úspěch, chvalozpěvy…Nicméně jsem nesmírně vděčná za tuto životní školu a ráda na tu dobu vzpomínám. A určitě z oněch divadelních zkušeností čerpám i dnes ve své práci. Sice trochu jinak, ale princip zůstává stejný. A výsledky? Výsledky jsou…obrovské! Nikdy jsem psychologii nestudovala  a přesto na základě třicetileté práce s lidmi si dovolím tvrdit, že jsem dobrý psycholog a terapeut.

Zraněné ego, hm. Znám. Člověk si přestává věřit, děsí se konfliktu, uzavírá se do sebe, bojí se změny, pak i obyčejného kontaktu. Nakonec, kdy je ze všeho úplně rozklepaný, ho dostane pohled naprosto cizího člověka, kterého potká na ulici. A k sebevraždě je tak blízko, je tak uvolňující z toho sevření bludného kruhu…Brrr, vzpomínky. Ale ne! Mám zpovídat já Vás…! Jste opravdu dobrý „otvírač lidských duší“…!
Váš životní partner Desiderius je na novém CD Aven bachtale! /Buďte šťastni!/ autorem snad všech skladeb. Jak to vypadá v „kuchyni“ dvou tak silných muzikantů? Tvoříte společně?   

 Dežo je autorem mnoha písní. Romové jeho písně zpívají a ani netuší, že je jejich autorem. Vynikající muzikant, zpěvák, až mám někdy silný pocit, že je nedoceněný jako hudebník. Ale snad přijde jeho čas. Písně skládá výhradně sám. Někdy si je nenahraje a druhý den jsou pryč. Takto ztratil mnoho písní. Jeho teorie zní:  “Když jsem píseň zapomněl, nebyla tak dobrá…”. V kuchyni /doslova/ máme klavír, takže Dežo skládá, já vařím a potom zavolá, zahraje a ať zazpívám. Namístě přidá druhý, třetí, pátý hlas. Nikdy hudbu nestudoval, ale někteří študovaní se chodí k němu učit. Byla jsem svědkem natáčení Dežových skladeb Hradeckokrálovskou filharmonií či Komorní filharmonií Pardubice, kdy Desiderius oslovil svým výkonem akademický svět a přitom onen svět /ani pan dirigent/ netušil, že Dežo neumí číst noty! Takže autorem našich písní je výhradně pan Dužda. Já jsem interpretkou, aranžérkou a producentkou jeho písní.

Jedno z předchozích CD se jmenuje „Staré slzy“. Lidé ve Vašich kurzech často pláčí, v tom dobrém slova smyslu. Cítím, že na slzy máme dost podobný názor. Ve své práci se často setkávám s názorem - máme spoustu svých všedních starostí, problémů a bolestí, takže od divadla, hudby, zkrátka obecně od kultury očekáváme odreagování, chceme smích, řachandu, odpočinek. Marně /většinou/ se snažím oponovat tím, co prožiju u smutného filmu, u rozjitřeného divadla, kdy se jde takzvaně na kost, na dřeň, co prožívám u teskného zpěvu. Tu očistnou, osvobozující a pomáhající katarzi. Poznání. Otevření nejen třináctých komnat. Sílu. Odpuštění. Vztek i silnou radost. Co na tom, že brečím jako želva! Ale ta úleva pak! Tak vnímají posluchači bez rozdílu jazykových bariér v Evropě i u nás Vaše písně, Vaši práci s lidským hlasem. Boříte hranice a zdi vystavěné mezi lidmi. Co mám říci potencionálním návštěvníkům libochovického koncertu? Přijďte pobejt?

Pokud to takhle máte, tak jste šťastný člověk!!! Ne každý dnes si dokáže zaplakat - hodně lidí (v západním světě více, ale k nám to již docela intenzivně přichází) dnes nedokáže ani plakat, ale tím pádem se nedokáže ani opravdově radovat, ono je to totiž vše propojené. Dnes si lidé musí těžce zaplatit za to, aby jim slza ukápla, a potom jsou štastni a vděčni - zdá se mi to úplně nepřirozené a nemocné, ale je to tak. Lidé vše drží v sobě a pomalu nemůžou ani dýchat ...mají z toho deprese a berou prášky, když si člověk zapláče, za prvé se mu uleví, za druhé vypustí, co tam držel, a potom tedy také vytvoří uvnitř více prostoru pro prožití krásných věcí v životě, které jinak prožít nemůže, protože je plný a nemá uvnitř pro nic víc prostor ... já to vyzpívám ... a tak i lidé na workshopu to vyzpívají a najednou vidíte, co to s nima udělá - jsou to opravdu divy! Nemůžeme se přeci donekonečna přetvařovat a dělat, že se nic neděje, když se děje! Unikat a zakrývat skutečnost líbivým pozlátkem povrchnosti! A o tom jsou naše písně. Věřím, že každému se dostane poctivé muziky a hlubokého prožitku, který si, pokud se otevře, odnese domů ve svém srdci.

Tak a je to tady. Moje mamka, učitelka češtiny a hudební nauky /housle/, v roce 1970 onemocněla schizofrenií. Jako dítě jsem nechápal, nemohl chápat. Jako větší utíkal z domova, žil u přátel, po zahradách a farách, četl Freuda, Junga, Grofa.../ a začínal chápat. Dnes už jsem třináct let na lécích. Schizofrenie. Hospitalizace. Sedativa. Elektrické šoky. Zatím mne nevyhodili z kola ven. Funguju. Pracuju. Kreslím. Snad tvořím. Nevím, ale hodně to pomáhá. Ač jsou mé obrázky pohříchu depresivní. Takže o egu, podvědomí, nevědomí, zkrátka o cestě k sobě sama a druhým lidem už také krapet vím. Přesto toho hrozivého výletu za sebou samým nelituji. Horší je, že jsem přitom, úmyslně i  neúmyslně, ubližoval těm nejbližším okolo sebe….  

To je docela síla, co? Děkuji za upřímnost ... a opět jsme u toho, že máte štěstí, protože si již dnes alespoň můžete uvědomit, to vše, co se dělo a děje. I to, že jste ubližoval!!! Děláme to všichni, bohužel. Ale věřím, že v našich srdcích, tam hluboko, jsme krásní lidé. Jen nejsme vždy správně napojeni na sebe sama a otevřeni to vnímat. Proto ubližujeme, neboť jsme mocní a silní. A nikdo nás nenaučil používat naši sílu konstruktivně a pozitivně…..

Ač nerad, budu  muset přijít s poslední otázkou, alespoň pro tentokrát. Můžeme pokračovat v prosinci. Když si dvě tři hodiny kreslím, přichází občas zvláštní stav vytržení, kdy je hlava čistá, duše smířená a vše jde tak nějak samo. Nevnímám čas, mozek pracuje tak jakoby mimo mé vědomí, podvědomě. Téměř automatická kresba. Znáte to?

Ano, když zpívám, cítím absolutní svobodu, je to úžasný pocit, protože když zpívám, dokážu na vše zapomenout a jsem TAM - v tom momentě naplno přítomná - je to pocit, jakoby se zastavil čas - cítím pokoru a neskutečnou sílu, cítím zranitelnost a zároveň obrovskou energii, cítím napojení na celý vesmír a přitom jsem v přítomnosti otevřená a dokážu vnímat vše, co se děje vedle mě, kolem mě, přede mnou a za mnou a pode mnou a nade mnou .... cítím i všechny lidi v publiku, cítím neskutečnou lásku a bezpečí. Když se stane, že se mi tento pocit nepodaří naladit, vím, že se mně koncert nepodařil ... aby se interpret dokázal takto otevřít, je zapotřebí zbavit se představy struktury, kterou si o sobě vytvořil, musí zapomenout na vše, jak vypadá nebo co si myslí ostatní, musí být naplno sám sebou, celým svým bytím, otevřít se vesmírné energii a nechat ji sebou proudit a tvořit a zasáhnout své publikum touto energií, není to osobní, je to hlubší, je to hlas, který je hluboko, je to univerzální jazyk, který každý cítí, ale ani největší filozof nedokáže vysvětlit, co to je ... zpěvem dokážu říct i to, co se slovy naprosto nedá vyjádřit ... Za toto poselství a velký dar děkuji svému tatínkovi. Můj táta  byl a navždy zůstane mým nejdůležitějším a největším učitelem.

Paní Ido, děkuji Vám za věnovaný čas. Adventní věnec je holdem tomu, kdo je očekáván a kdo zároveň přichází jako vítěz. Světlo zapálených svící má pomoci rozptýlit temnotu a strach. Věřím, že Váš koncert druhou adventní neděli v Libochovicích bude onou pomyslnou svící.

Koncert se koná 6.12.2009 od 18 hodin v KS „U Tří lip“ v Libochovicích. Předprodej vstupenek v info. středisku. Pro žáky ZUŠ Libochovice a členy pěveckého sboru Melodie za polovic. Aven bachtale!                       

Jiří „Ježek“ Chadraba

Komentáře

Vydání
< Ročník 2017 >
I.II.III.
IV.V.VI.
VII.VIII.IX.
X.XI.XII.
Libochovické noviny
Redakční rada


Šéfredaktor:
Mgr. Josef Krob

Redakční rada:
Mgr. Barbara Bláhová
Tomáš Černý
Pavel Česal
Ing. Milena Ryšavá
Alena Šebková
Stanislav Tlustý 

               

Počasí
Anketa
© 2009 Webdesign by Media Creative s.r.o.
Developed by Smartware s.r.o., Redakční systém MultiCMS
admin | webmail | Intranet |
www.libochovice.cz - Oficiální stránky města Libochovice