Datum a časDnes je pondělí, 1.5.2017SvátekSvátek má [Svátek práce]
Přístupy854193. návštěvník
Důležitá čísla

Tísňové linky

Integrovaný záchr. systém 112
Hasičský záchr. sbor 150
Záchranná služba 155
Policie ČR 158

Městská policie Libochovice

náměstí 5. května 48, Libochovice,
tel. 724 016 458, 606 715 956
email:
skype: mplibochovice

Skype chat, instant message

Policie ČR, OO Radovesice

Radovesice č. p. 5, 410 02  Radovesice
tel: 974 436 741


Hasičský záchranný sbor ÚK

PS Lovosice, Českolipská 1997/11, Litoměřice, tel. 950 425 001
PS Roudnice n. L., Žižkova 729, Roudnice n. L., tel:  950 428 011
SDH Budyně nad Ohří Budyně nad Ohří, Ladova 361, 411 18 tel:
728 088 555

Lékárna U Bílého jednorožce

Dr. Vacka 44, Libochovice, tel. 416 591 293

Lékaři

MUDr. Javůrek - praktický lékař
Čechova 655, Libochovice, tel. 416 591 169
MUDr. Klener - praktický lékař
Riegrova 69, Libochovice, tel. 416 591 334
MUDr. Korousová - dětská lékařka
Čechova 351, Libochovice, tel. 416 591 339
MUDr. Horn, stomatologie
Čechova 655, Libochovice, tel. 777 790 680

Podřipská nemocnice s poliklinikou

www.pnsp.cz
Kontakt
Město Libochovice
se sídlem:
Městský úřad Libochovice
náměstí 5. května 48
411 17 LIBOCHOVICE
email: .
e-podatelna:
tel.: +420 416 725 830

ÚTĚK

Útěk za dobrodružstvím. První Vánoce v Americe. Franta je mrtvý. Cestovatel Ota. Setkání na celnici. Franta zmizel. Setkání v Tise. Utéct nebo vystěhovat?

Útěk za dobrodružstvím. První Vánoce v Americe. Franta je mrtvý. Cestovatel Ota. Setkání na celnici. Franta zmizel. Setkání v Tise. Utéct nebo vystěhovat? 

    Když jsme plánovali útěk za hranice, lákalo nás především cestování a dobrodružství, nebyla to cesta za svobodou či za bohatstvím. Byli jsme mladí, bezstarostní, o tom, kde a jak skončíme, kam nás život zavede, jsme nepřemýšleli. Mě ta cesta zavedla do Kanady, kde jsem prožil většinu svého života. Nyní je čas se zmínit, jak to dopadlo s mými kamarády. 

    Štěstí nám přálo a do uprchlického tábora v Zindorfu jsme přijeli s Frantou Bukem bez nehody. Brzy jsme zjistili, že život na západě není tak špatný, jak psalo Rudé Právo, ale zase ne tak lehký, jak hlásala Svobodná Evropa. Alespoň ne pro uprchlíky. Rozhodli jsme se, že se budeme držet dohromady. Dopadlo to ale jinak. Franta byl vyučen soustružníkem a brzo dostal práci v Kolíně. Já měl na mysli emigraci a šel pracovat pro Anglickou armádu v Hammu.

    Franta se rozhodl emigroval do Spojených států. Byl o několik roků starší než já, a tak mu nehrozilo, že bude muset narukovat do Americké armády a skončí válčit ve Vietnamu. Usadil se v Seattle ve státě Washington. Já se vystěhoval do Vancouveru v Britské Columbii, asi 300 km na sever od Seattle.

    Přišly první Vánoce, které jsme prožívali v Americe, a já se jel za Frantou podívat. Autobus zastavil na hraničním přechodu, americký emigrační úředník přišel do autobusu a každému cestujícímu dal nějakou otazku: "Kde jste se narodil? Kde bydlíte? Kde pracujete?" Když zjistil, že jsem z Československa, poslal mě ven do budky, kde mě jeho kolega dal křížový výslech. Trvalo to asi patnáct minut, než jsem ho přesvědčil, že nejsem špionem KGB a že nehodlám spáchat atentát na amerického prezidenta. Do čekajícího autobusu jsem se vrátil jako podezřelý zločinec a můj spolucestující se mě do konce cesty stranil. Amerika mě nepřivítala s otevřenou náručí.

    Franta pracoval v loděnici Amerického námořnictva. Válka ve Vietnamu byla v plném proudu, válečné lodě potřebovaly údržbu a v loděnici se pracovalo s neomezeným přesčasem. Když mně ukázal svoji výplatu, téměř jsem omdlel závistí. Zatímco já šetřil každý dolar a strachoval se o budoucnost, Franta si koupil auto a začal plánoval zájezdy do hor. Bylo jasné, že se naše cesty začínají rozcházet.

     Netrvalo dlouho a Franta začal zase jezdit autobusem, tak jako v Čechách. Já se přestěhoval do Ontaria. Nějaký čas jsme si dopisovali, ale najednou se Franta odmlčel, na mé dopisy neodpověděl. Netrvalo dlouho a od kamaráda z Ústí jsem se dozvěděl smutnou zprávu. Franta je mrtvý, zabil se při automobilové nehodě. Byl to pro mě velký šok. Franta v horách riskoval, ale vždycky měl štěstí. Moc by mě nepřekvapilo, kdyby měl nehodu v horách, ale na silnici? Vždyť byl zkušený autobusák!
Uplynulo pět let, já vystudoval univerzitu a dostal práci v Kitimatu v Britské Columbii. Pracovalo se mnou několik Čechů, většinou uprchlíci z 68. roku. Nejzajímavější byl Ota Hally. Ota byl nakažen nevyléčitelnou cestovní horečkou. V jednom místě vydržel tak rok, pak se stěhoval. Manželku s třemi dětmi, nejmladší Zuzance byl tenkrat rok, tahal s sebou. Nábytek v jejich bytě spočíval v kuchyňském stolu s šesti židlemi a ošoupaném kanapi. Spali na matracích na podlaze, šaty, hračky a jiné potřebné věci byly uloženy v bednách a kufrech. 

    "Mám strach koupit nábytek či postele," Ota vysvětloval, "žena by si zvykla na pohodlí a na další cestu bych ji nedostal." V té době se chystali na cestu do Kalifornie. "Ušetřili jsme peníze na rok cestování. V San Francisku koupíme plachetnici a poplujeme podle pobřeží Baja California dolů do Mexika. Za rok se vrátíme Kitimatu a doufám, že zase dostanu práci v ALCANu."

    Uplynul rok a Ota byl opravdu zpátky. "Bylo to bezvadný," vyprávěl mi. "Na cestě zpátky nám ale v Seattle došly peníze. Dal jsem do zastavárny dalekohled, vysílačku a prstýnky mojí ženy. Za ty peníze jsme dojeli až do Sidney na ostrově Vancouver. Tam jsme nechali loď a jeli do Kitimatu. Žena je číšnice a dostala hned práci". "Teď chci přivézt naši loď do Kitimatu a potřebuji posádku. Chceš se mnou jet?" zeptal se mě Ota," bude to trvat pět nebo šest dní. Je to cesta skoro tisíc kilometrů dlouhá podle pobřeží Britské Columbie." 

    O takovou příležitost jsem nechtěl přijít. Domluvili jsme se, že poletím do Vancouveru o dva dny dříve, najmu si auto a zajedu do zastavárny v Seattle vyplatit jeho věci. Zastavárnu jsem našel, věci vyplatil a vyrazil zpátky do Vancouveru. Na hranicích jsem se zastavil u celnice a odbavil Otovy krámy. Odcházím od okénka,když najednou slyším, že někdo volá moje jméno: "Jardo!". Otočím se a vytřeštím oči. Přede mnou stojí šest let mrtvý Franta Buk!!! 

    "Co tu děláš?" podal mi ruku. "Co ty tady děláš?" mu odpovím "Máš být už šest roků pod drnem. Vstal jsi z mrtvých nebo co?" "Je to dlouhá historie, povím ti to později. Tohle je ale strašná klika. Jezdím na autobusové lince mezi Seattle a Vancouver. Vždycky zastavím tady u celnice, lidi proclívají alkohol. Já čekám venku, ale dneska poprvé, nevím proč, jsem šel dovnitř. Nemám teď čas. Ve Vancouveru budu ale mít 4 hodiny zastávku, tak se uvidíme v Stanley Park".

    Setkali jsme se v Stanley parku a Franta mi vysvětlil záhadu jeho smrti a zmrtvýchvstání. "Pamatuješ si na tu blonďatou Hanku, se kterou jsem chodil v Ústí? Potom, co jsme utekli, mi napsala, že je v jiném stavu. Narodila se jí holka a Hanka tvrdila, že jsem otec. Jenomže já vím, že ona v té době začala chodit s jiným řidičem. Na mně ale chtěla alimenty. Dostával jsem dopisy od ní, od advokátů , z vyslanectví, šlo mě to na nervy, a tak jsem se rozhodl zmizet. Požádal jsem jednoho kámoše v Ústí, aby roztrousil novinu, že jsem se zabil při autonehodě. Fungovalo to a všechny dopisy se zastavily". 

    "Proč jsi ale přestal psát mě?" zeptal jsem se. "Já tě znám, ty neumíš držet tajemství, někomu bys to vykecal," odpověděl Franta.
    O půl roku později jsem byl na služební ceste v Seattle a tak jsem se šel na Frantu podívat. Změnil práci, jezdil autobusem pro cestovní kancelář. "Jezdím na zájezdy po celé Americe, hlavně do Rocky Mountains," povídal mi. "Kolikrát tam mám dva či tři dny volno, a tak chodím lézt. Občas narazím na jiného horolezce, ale většinou lezu sólo."

    "Ty jseš blázen," říkám mu, "nejseš v kondici, neznáš tu oblast, kdo ví, co se ti může stát." Franta pokrčil rameny. "Co se má stát se stane," odpověděl. A to bylo naposled, co jsem ho viděl. Vyměnili jsme si ještě několik dopisů, ale potom se můj dopis vrátil s razítkem "adresát neznámý". Franta znova zmizel, tentokrát nadobro.

    Uteklo mnoho let a svět se náhle změnil. Padla Berlínská zeď, Československem otřásla sametová revoluce, hranice se otevřely a bývalí uprchlíci se vraceli domů. Já přijel na návštěvu v 92. roce. Náš horolezecký oddíl měl v Tisé chatu, a tak jsem se jel podívat do Tiských skal. Čekalo mě několik překvapení. Skály se nezměnily, ale lesy kolem byly zničené emisemi. Někteří horolezci, se kterýma jsem lezl před třiceti lety, byli ještě aktivní a brzo jsem se cítil mezi nimi jako doma. A nebyl jsem sám, kdo přišel na návštěvu z ciziny.

    Z Nového Zélandu přijel Hans Kolínko, který to všechno spískal a svým útěkem zamířil můj život na cestu, na kterou bych se asi sám nevydal. S ním přijel taky jeho brácha a můj kamarád Eda, který mě do útěku nahecoval. Eda žil v Mnichově a nyní jsem se dozvěděl, proč se tenkrát vrátil zpátky. 

    "Moje matka měla německou národnost, a tak jsme si zažádali o vystěhování do Západního Německa," začal vysvětloval. "Vyřídit takovou žádost v té době trvalo ale dlouhou dobu." 

    Eda se proto rozhodl následovat svého bráchu a jít přes kopečky. Jelikož jsme nebrali naše uprchlické plány příliš vážně, Eda si uvědomil, jaké budou následky jeho útěku, až teprve když jsme přijeli do Jugoslávie a italské hranice byly v dohledu. Komunisti brali útěky za hranice vážně a jeho rodičům by vystěhování do Německa určitě zamítli. Nejlepší bude se vrátit zpátky a předstírat, že o našich plánech nevěděl. 

    O dva roky později přišlo Pražské jaro, Dubček se stal prezidentem a cestování za hranice se uvolnilo. Eda se s rodiči vystěhoval do Německa, dostal německé občanství a mohl jezdit na návštěvy do Čech kdykoliv chtěl. Já (a jeho bratr Hans) musel čekat na tu příležitost dalších třicet roků. 

    Jediný, kdo se nevrátil zpátky do Čech na návštěvu, byl Franta Buk. Jestli opravdu zahynul, je v Americe zapomenutý. A tak doufám, že jeho bývalí kamarádi a možná nyní i čtenáři si na Frantu někdy vzpomenou. 

    Tím končím příhody z mého života, na které jsem pomalu zapomínal. Chtěl bych poděkovat Libochovickým novinám, že mi daly možnost moje vzpomínky zapsat a procvičit si češtinu. Doufám, že se čtenářům moje příhody líbily.

J. Bažant

Vydání
< Ročník 2017 >
I.II.III.
IV.V.VI.
VII.VIII.IX.
X.XI.XII.
Libochovické noviny
Redakční rada


Šéfredaktor:
Mgr. Josef Krob

Redakční rada:
Mgr. Barbara Bláhová
Tomáš Černý
Pavel Česal
Ing. Milena Ryšavá
Alena Šebková
Stanislav Tlustý 

               

Počasí
Anketa
© 2009 Webdesign by Media Creative s.r.o.
Developed by Smartware s.r.o., Redakční systém MultiCMS
admin | webmail | Intranet |
www.libochovice.cz - Oficiální stránky města Libochovice