Datum a časDnes je pondělí, 1.5.2017SvátekSvátek má [Svátek práce]
Přístupy854196. návštěvník
Důležitá čísla

Tísňové linky

Integrovaný záchr. systém 112
Hasičský záchr. sbor 150
Záchranná služba 155
Policie ČR 158

Městská policie Libochovice

náměstí 5. května 48, Libochovice,
tel. 724 016 458, 606 715 956
email:
skype: mplibochovice

Skype chat, instant message

Policie ČR, OO Radovesice

Radovesice č. p. 5, 410 02  Radovesice
tel: 974 436 741


Hasičský záchranný sbor ÚK

PS Lovosice, Českolipská 1997/11, Litoměřice, tel. 950 425 001
PS Roudnice n. L., Žižkova 729, Roudnice n. L., tel:  950 428 011
SDH Budyně nad Ohří Budyně nad Ohří, Ladova 361, 411 18 tel:
728 088 555

Lékárna U Bílého jednorožce

Dr. Vacka 44, Libochovice, tel. 416 591 293

Lékaři

MUDr. Javůrek - praktický lékař
Čechova 655, Libochovice, tel. 416 591 169
MUDr. Klener - praktický lékař
Riegrova 69, Libochovice, tel. 416 591 334
MUDr. Korousová - dětská lékařka
Čechova 351, Libochovice, tel. 416 591 339
MUDr. Horn, stomatologie
Čechova 655, Libochovice, tel. 777 790 680

Podřipská nemocnice s poliklinikou

www.pnsp.cz
Kontakt
Město Libochovice
se sídlem:
Městský úřad Libochovice
náměstí 5. května 48
411 17 LIBOCHOVICE
email: .
e-podatelna:
tel.: +420 416 725 830

Útěk (pokračování)

Nový zaměstnavatel, stará továrna, Port Alice, hospodářská krize, propuštěn z práce, pobřežní plavba, holky nahé a holky opilé, mám práci, její konec, do Ontaria a zpátky, MACK truck

Nový zaměstnavatel, stará továrna, Port Alice, hospodářská krize, propuštěn z práce, pobřežní plavba, holky nahé a holky opilé, mám práci, její konec, do Ontaria a zpátky, MACK truck 

    Můj nový zaměstnavatel měl zajímavou historii. Továrna na výrobu celulózy byla postavena v roce 1905 v severozápadním konci ostrova Vancouver. V této době byla velká část ostrova zalesněná obrovskými lesy, cesty neexistovaly a všechno bylo transportováno loděmi. Vedle továrny bylo také nutno postavit přístav, ubytování pro zaměstnance, obchod, školu, poštu, banku a z téhle usedlosti nakonec vzniklo město Port Alice. 

    Celulóza byla mimo jiné používána na výrobu výbušnin, a tak díky světovým i menším válkám Port Alice prožíval období rozkvětu a úpadku. Naše fabrika dříve patřila americké společnosti Rayonier. O zastaralou celulózku neměli žádný zájem, velice je ale lákaly obrovské lesy, které k naší fabrice patřily, a snažili se vyždímat ze staré fabiky co nejvíc peněz. Omezili údržbu pouze na nejnutnější, odmítli výrobu modernizovat a počítali, že budou moci po několika letech zastaralou továrnu zavřít. Potom jim bude pouze patřit obrovské lesní bohatství, které budou moci za velkých zisků rozprodat.

    Do těchto plánů ale zapomněli zahrnout vládu Britské Columbie, která jim prodej lesů zatrhla a Rayonier nakonec fabriku s lesy prodal. Nový majitel, Western Forest Products začal továrnu modernizovat. Některé části továrny byly téměř sto let staré, a tak práce bylo nad hlavu. Bohužel novému majiteli štěstí moc nepřálo. Rayonier prodával celulosu na volném trhu, kde dostával vyšší ceny a neměl žádné dlouhodobé prodejní smlouvy. My jsme zdědili tento způsob prodeje a když v roce 1982 přišla hospodářská krize, vyráběli jsme material, o který nikdo neměl zájem. Modernizace byla zastavena a balíky neprodané celulózy narůstaly ve skladech. Naše továrna nakonec výrobu zastavila a propustila z práce mnoho zaměstnanců. Já tam dělal pouze rok, a tak jsem měl smůlu, že jsem patřil mezi ty propuštěné.

    Byl jsem z toho úplně zdrcenej. Až do té doby můj život byl lehký. Útěk za hranice či cesta do Kanady, univerzita, rodina, práce v Kitimatu, všechny plány se mi uskutečnily, možná příliš lehce. Najednou jsem se ocitl ve zdánlivě beznadějné situaci. Na pracovním úřadu ve Vancouveru mi úředník ukázal velký štos papírů "To jsou lidé, kteří hledají práci", na druhé straně byly dva listy "Tohle jsou nabídky práce". 

    Zůstat v Port Alice nemělo cenu, kam ale jít? Co udělám s naší lodí? Co s autem či nábytkem, kde budeme bydlet? Nakonec žena s dětmi odjela k rodičům do Owen Soundu v Ontariu. Já se rozhodl přemístit se s lodí do města Nanaimo, na jihovýchodním konci ostrova Vancouver, kde bylo více průmyslu a kousek cesty do Vancouveru. Dostat se tam ale nebude snadné. Budu muset obeplout západní pobřeží celého ostrova, které bylo proslulé bouřemi a špatným počasím. Na lodi budu sám, a tak jsem se na tuto tisíci kilometrovou cestu moc netěšil. 
    Počasí a vítr mně ale přály, loď řídil většinou automatický pilot a tak jsem měl čas na navigaci, čtení a chytání ryb. Nedával jsem na cestu moc pozor a jednou, když jsem vykouknul z kabiny, vidím, že míříme na obrovskou plovoucí kládu. Honem jsem začal měnit kurz, když náhle kláda vystříkla gejzír vody, plácla ocasem a potopila se. Byla to velká velryba!! 

    Každý večer jsem zakotvil v nějaké zátoce, kterých bylo na pobřeží dost. Venku byla zima, týden jsem se už nemyl, a tak jsem se byl rád, když jsme přijeli do Hot Spring Cove, kde byly horké prameny. Zakotvil jsem, pádloval v člunu ke břehu a pak pospíchal po bahnité stezce k pramenům. Obešel jsem veliký balvan a vytřeštil oči. Nebyl jsem tam sám. V přírodním bazénu sedělo šest nahatých holek a jeden kluk. Když jsem se vzpamatoval z překvapení, stáhnul jsem si kalhoty a požádal, jestli se k nim můžu připojit. Voda byla horká a člověk v ní nevydržel dlouho sedět. Každou chvíli jsme museli vylézat z vody, a tak bylo pořád na co koukat.

    Ten kluk nebyl majitelem harému, jak jsem si ze začátku představoval, ale kuchař z lyžařského střediska v Coloradu. Holky byly různých národností, Francouzka, dvě Belgičanky, Italka a Kanaďanky z Montrealu a z Calgary. Setkaly se náhodou v kempingu a kuchař je přemluvil, aby si najmuly letadlo a letěly do tohoto jinak nepřístupného pramenu. Tam kuchař prohlásil, že koupat se nahatý je tradice, svlíknul se a skočil do vody. Co mohly holky dělat?

    Příští den tělesně i duševně osvěžen jsem pokračoval na cestě. Večer jsem zakotvil vedle starší plachetnice, na které byli dva kluci. Předešlou noc taky kotvili v Hot Spring Cove, byli ale unavení a k horkým pramenům nešli. Když jsem jim pověděl, jak jsem se tam koupal, proklínali svoji smůlu.

    Společně jsme potom pluli do Victorie, hlavního města Britské Columbie. V přístavu jsme přivázali lodě k molu, popíjeli rum a pozorovali skupinu čtrnácti či patnáctiletých dívek, které si prohlížely lodě a fotografovaly se. "Můžeme se vyfotit na vaší lodi?" Zeptala se jedna odvážná. Byly to mažoretky ze San Francisca, které přijely do Victorie na soutěž. Byly poprvé na zájezdu bez doprovodu rodičů a měly velkou kuráž. "Chcete trochu rumu ?" Takovou nabídku nemohly odmítnout a začaly popíjet rum s coca colou, jako by to byla voda. Netrvalo dlouho a byli strašně namazané. Nabízet alkohol nezletilým byl vážný přestupek, tak jsme je rychle vysadili na břeh a dívali se se zalíbením, jak se potácejí po ulici, ječí a chechtají k velkému pohoršení místních obyvatel a turistů. 

    Přijel jsem do Nanaima, šel hned na pracovní úřad. "Zrovna jsme dostali žádost na dočasnou práci, běž se tam podívat," řekl mi úředník. Nemohl jsem věřit mému štěstí. Byla to menší konstrukční dílna. Majitel byl pryč, tak jsem mluvil s účetním. "Jsme v těžký situaci. Nemáme nyní žádnou práci a propustili jsme většinu lidí. Ve zdejší papírně připravují rozšíření výroby, tak připravujeme nabídku". Řekl mi: "Až budeš zítra mluvit s majitelem, trvej na tom, aby tě platil týdně a penězmi, neber šek. On je takový zloděj a na kontě máme málo peněz". 

    Majitel s tou podmínkou souhlasil a já začal připravovat rozpočet. Dělal jsem tam asi deset dní. Majitel byl téměř pořád pryč a o dílnu se staral náš účetní. Většinu času strávil s rozčilenými zákazníky, kterým dílna dlužila peníze. Jeden den přisel do práce a prohlásil: "Tak jsme v konci. Banka nám odmítla půjčit další peníze. Budeme to muset brzo zabalit". "Kde je majitel?" zeptal jsem se. "Ten ví, že jsme v koncích, tak mi dal klíče od dílny, vzal loď a jel na ryby. Nemůžu se ho dovolat." Příští den se odmlčel telefon. "Tak to je konec, jdem domů," řekl účetní. "Kolik ti dlužíme? Ještě máme v pokladně pár stovek." Vyplatil mě, zamkli jsme dílnu a moje zaměstnání skončilo tak rychle, jako začalo.

    Bydlet na lodi se mi libilo, ale začínal jsem mít starosti. Blížilo se září, děti budou muset jít do školy, musíme se někde usadit. Byli jsme rozcouraní po celé Kanadě. Žena s dětmi byla v Owen Soundu, pět a půl tisíc kilometrů na východ od Nanaima. Náš dům v Kitimatu, ve kterém bydlel známý, byl tisíc kilometrů na sever, nábytek ve skladu tři sta kilometrů na západ a auto u kamaráda na Gabriola island.

    Žena chtěla zůstat v Ontariu. "Máme kde bydlet a máš daleko větší naději najít zde práci, přijeď sem," nabádala mě. Sebral jsem auto a jel do Ontaria. O tom, jak to dopadne s lodí, nábytkem či domem jsem radši nemyslel. V Owen Soundu jsem šel navštívit bývalého šéfa, který nyní dělal v malé továrně, kde vyráběli plachetnice. Vylíčil jsem mu moji situaci. "Máš štěstí, že jsi za mnou přišel," řekl mi. "Prodali jsme několik lodí do Vancouveru a brzy je tam budeme posílat. Já se za tebe přimluvím u řidiče. Patří mu náklaďák i vlek a bude se vracet zpátky prázdný. Bude rád, když mu někdo zaplatí zpáteční cestu."
    Domluvili jsme se, že mě za tisíc dolarů přiveze nábytek i loď. "Nic na tom nevydělám," stěžoval si řidič," platíš pouze za naftu".
Vyrazili jsme za několik dní. Jeho náklaďák byl třicet let starý, téměř antický MACK truck. Byl na něj velice hrdý. Výfuk, blatníky a kola byly pochromovány a když jsme zastavili u benzínové pumpy, mnohokrát se objevil nějaký starý šofér, kopnul do pneumatik a prohlásil: "S takovým prevítem jsem začal jezdit před čtyřiceti lety" a začal nám povídat, jaké bylo šoférování za starých zlatých časů.

    Můj šofér taky bude mít jednou o čem vyprávět. Každá kanadská provincie vybírala "mýto" od nákladních aut. Na hranicích byla váha a bouda, kde se náklaďák zvážil a zaplatilo se mýto. V noci byly boudy většinou zavřeny a my jsme se snažili podle toho načasovat projížďku hranic. Jeli jsme celý den a noc. Řidič mě nabídnul nějaké pilulky. "Co to je?" ptám se. "To je benzedrin, abych neusnul za volantem. Podle předpisu můžu jet pouze 12 hodin, ale to bych nestihnul hranice". Oči se mu blýskaly a nervózně poťukával prsty po volantě. Já se rozhodl, že bude lepší spát než se strachovat z cesty, tak jsem zavřel oči a svěřil svoji duši andělíčku strážnému.

J. Bažant

Vydání
< Ročník 2017 >
I.II.III.
IV.V.VI.
VII.VIII.IX.
X.XI.XII.
Libochovické noviny
Redakční rada


Šéfredaktor:
Mgr. Josef Krob

Redakční rada:
Mgr. Barbara Bláhová
Tomáš Černý
Pavel Česal
Ing. Milena Ryšavá
Alena Šebková
Stanislav Tlustý 

               

Počasí
Anketa
© 2009 Webdesign by Media Creative s.r.o.
Developed by Smartware s.r.o., Redakční systém MultiCMS
admin | webmail | Intranet |
www.libochovice.cz - Oficiální stránky města Libochovice