Datum a časDnes je pondělí, 1.5.2017SvátekSvátek má [Svátek práce]
Přístupy854193. návštěvník
Důležitá čísla

Tísňové linky

Integrovaný záchr. systém 112
Hasičský záchr. sbor 150
Záchranná služba 155
Policie ČR 158

Městská policie Libochovice

náměstí 5. května 48, Libochovice,
tel. 724 016 458, 606 715 956
email:
skype: mplibochovice

Skype chat, instant message

Policie ČR, OO Radovesice

Radovesice č. p. 5, 410 02  Radovesice
tel: 974 436 741


Hasičský záchranný sbor ÚK

PS Lovosice, Českolipská 1997/11, Litoměřice, tel. 950 425 001
PS Roudnice n. L., Žižkova 729, Roudnice n. L., tel:  950 428 011
SDH Budyně nad Ohří Budyně nad Ohří, Ladova 361, 411 18 tel:
728 088 555

Lékárna U Bílého jednorožce

Dr. Vacka 44, Libochovice, tel. 416 591 293

Lékaři

MUDr. Javůrek - praktický lékař
Čechova 655, Libochovice, tel. 416 591 169
MUDr. Klener - praktický lékař
Riegrova 69, Libochovice, tel. 416 591 334
MUDr. Korousová - dětská lékařka
Čechova 351, Libochovice, tel. 416 591 339
MUDr. Horn, stomatologie
Čechova 655, Libochovice, tel. 777 790 680

Podřipská nemocnice s poliklinikou

www.pnsp.cz
Kontakt
Město Libochovice
se sídlem:
Městský úřad Libochovice
náměstí 5. května 48
411 17 LIBOCHOVICE
email: .
e-podatelna:
tel.: +420 416 725 830

ÚTĚK

University of Waterloo je nová moderní universita ve městě stejného jména. Těsně blízko je druhé město Kitchener. Obě města se tak rozrostla, že nyní tvoří jedno velké město. Kitchener má zajímavou historii. Před 150 lety

Berlin v Kanadě, Octoberfest, těžké začátky, zkoušky a taháky, škola končí, interviews na práci, válečný pilot, cesta do Kitimatu.

    University of Waterloo je nová moderní universita ve městě stejného jména. Těsně blízko je druhé město Kitchener. Obě města se tak rozrostla, že nyní tvoří jedno velké město. Kitchener má zajímavou historii. Před 150 lety se do této úrodné oblasti přistěhovalo mnoho německých emigrantů. Ve svých dílnách vyráběli zemědělské nástroje pro okolní farmy a město, kde se usadili, nazvali Berlin. Z dílen se staly továrny na zemědělské stroje a Berlin se rozrůstal. Přišla první světová válka a jméno Berlin nebylo v Kanadě moc populární. Výrobky nešly na odbyt, lidé se městu vyhýbali. Návrh přejmenovat Berlin na Kitchener, po slavném anglickém generálovi, byl proto přivítán s nadšením. Berlin byl rychle zapomenut a prosperita se zase vrátila. Pouze Octoberfest nyní připomíná zašlou historii. Každý rok se ve velkých stanech točí pivo, hrají tam dechovky a návštěvníci si hrají na Bavoráky. 
    Já na Octoberfest neměl ani pomyšlení. Byl jsem zahrabán do učebnic, nevěděl, kde mi hlava stojí, a cítil jsem, že mi lehký život skončil. Pro mnoho studentů začátky byly lehké, protože přednášky navazovaly na to, co už probrali na dvanáctiletce. Někteří přicházeli na přednášky s october-festovou opicí, jiní se ukázali jen občas.
    Na štěstí jsem našel několik studentů, kteří byli v podobné situaci jako já. Byli jsme "dospělí studenti" z různých konců světa a náš společný zájem byl přežít první semestr. Ve třídě jsem potkal bratry Molnárovy, kteří měli za sebou dva roky university v Bratislavě. "Tohle není žádná škola, to je školka,"
říkali s opovržením a úkol, se kterým jsem se mořil hodinu mi vyřešili za několik minut. Měl jsem před nimi a před bratislavskou universitou velký respekt.
    Semestr utekl rychle a přišly zkoušky. Nebylo možné, abych si pamatovat všechny vzorečky a pravidla, které jsem si cpal do hlavy, a tak jsem se vrátil k osvědčené metodě z průmyslovky - taháky. V kanadských školách se v té době téměř nepodvádělo, studenti byli poctiví, profesoři klidně opustili během zkoušek třídu a já využíval této důvěry. Přišlo vysvědčení a k mému překvapení jsem prošel. Mnoho studentů, kteří nebrali učení ze začátku vážně, už to nedohonili a propadli. Tak také dopadli Molnárové.
    Druhý semestr nebyl o moc lepší, ale už jsem věděl, že když budu dřít, mám naději universitu dokončit. Molnárové si udělali opravné zkoušky a byli zpátky ve třídě. 
    Jejich názory na kanadské školy a profesory se ale nezměnily. Přišly zkoušky a mě čekalo nepříjemné překvapení. Mohli jsme používat učebnice a táhaky byly zbytečné. Štěstí mi přálo, já prošel, a dokonce jsem si trochu zlepšil známky. Molnárové zase propadli a už jsem je neuviděl. Příští semestr byla praxe a protože jsem měl pracovní zkušenost, dostal jsem dobrou práci v projekční kanceláři. Na čtyři měsíce jsem mohl na školu zapomenout a žít jako normální člověk.
    Školní semestr se střídal s praxí a pět roků uběhlo jako voda. Po konečných zkouškách přišel pracovní nábor. Na nástěnkách byly vyvěšeny dlouhé listy s nabídkami práce od různých firem a studenti se přihlašovali na interviews. Na jednom listě jsem našel ALCAN, tak jsem se přihlásil na interview. "Máme místa v Arwide, Torontu a v Kingstonu," řekl mi jejich zástupce po tom, co jsme probrali moje universitní a pracovní zkušenosti. "Nemáte něco v Kitimatu?" zeptal jsem se.
    "Proč byste chtěl jít do Kitimatu?" otázal se. Pověděl jsem mu o filmu, který jsem viděl před osmi lety v práci ve Vancouveru. "Vám se ta propaganda naší firmy tolik líbila?" zasmál se. "Od té doby se to tam hodně změnilo. Bohužel žádné místo tam nemáme". Potřásli jsme si ruce a oba věděli, že já nemám o ALCAN zájem.
    Firma většinou pozvala dva nebo tři úspěšné kandidáty domů na další interviews. Dobře si pamatuji na cestu do Wabush mine, důl na železnou rudu daleko na severu v Labradoru. Tak daleko nevedly silnice a důl měl vlastní letadlo, které třikrát týdně létalo z Montrealu do Labrador City. "Máme špatné podmínky, letiště je pod mraky, držte se," oznámil pilot a letadlo najednou začalo prudce klesat skrz mraky. Pak zařvaly motory a začali jsme prudce stoupat. Tento manévr se opakoval několikrát. "Nebojte se, náš pilot píchá mraky," utěšovala ustrašené cestující letuška. "Máme velice zkušeného pilota, za války létal s bombarďákem a má spoustu vyznamenání." 
    "Tak mu oznamte, že válka skončila před třiceti roky a na palubě nemá bomby ale spoustu podělaných cestujících. Když bude takhle lítat, já chci padák," ozval se na půl vážně jeden ustrašený cestující. Šťastně jsme přistáli a venku nás uvítal třiceti stupňový mráz. 
    "Ten pán z ALCANu volal, máš mu hnedky zavolat," mi oznámila žena, když jsem se vrátil. "Máte ještě zájem o práci v Kitimatu?" "Určitě," odpověděl jsem. "Dobře, posílám vám dvě letenky do Kitimatu, běžte tam co nejdřív".
    Letiště v Kitimatu bylo zavřené kvůli počasí, a tak jsme letěli do Prince Ruppert. Autobus nás vezl 200 km zpátky do Kitimatu, kam jsme přijeli ve čtyři ráno. Autobus zastavil a řidič řekl: "Tak jsme tady, Alcan lodge je za tou dírou ve sněhu," a odejel. Po obou stranách silnice sahaly stěny sněhu až k telefonním drátům. Prošli jsme tunelem. Na druhé straně byly světla a domy hluboce zasypané sněhem. Na jednom svítil nápis ALCAN LODGE. Otevřel jsem dveře a v hale na stolku byl lístek. "Vítáme vás do Kitimatu, pane Bažant, spíte v pokoji č.3".
    Kitimat byl pojmenován po nedaleké indianské vesnici Kitamaat, což znamená "sněžní lidé" či lépe přeloženo "lidé, kterým kouká jenom hlava ze sněhu". Kitimat leží na konci dlouhého fjordu v údolí obklopeném vysokými horami. Vlhký vzduch proudící z Pacifického oceánu nese do této oblasti časté srážky. Za mírné zimy se sníh střídá s deštěm. Za studené zimy pořád padá sníh, půl metru denně není nic zvláštního. Tento rok byla velice studená zima, sníh padal a padal a jméno "lidé, kterým kouká jenom hlava ze sněhu" si Kitimat opravdu zasloužil.
    Příští den jsem šel do továrny na interviews v různých odděleních. Moji ženu provezli městem, ukázali jí obchody, školy, rekreační středisko a nemocnici. "Lidem se v Kitimatu buď velice líbí nebo to tady nenávidí. Člověk si musí zvyknout na počasí," řekl jí průvodce. "Mužům to tolik nevadí, ti jsou celí den v práci. Ženy jsou většinou doma, možná s dětmi a nemají kam jít".
    Když svítí sluníčko, Kitimat je moc hezké město, na jedné straně je moře, na druhé hory se sněhem. Když je zataženo či prší, nízké mraky zakryjí tu krásu a někteří lidé mají pocit, že jsou v ponorce. ALCAN už dávno zjistil, že je lepší pozvat na interview kandidáta a jeho ženu, protože později, až se přestěhují, nebude nikoho očekávat nepříjemné překvapení.
    Za týden po návratu do Waterloo mi ALCAN nabídl práci v Kitimatu. Za několik dní přijel stěhovací vůz a protože firma platila stěhování, naložil jsem i naši kanoi, což byl asi náš nejcennější majetek. Dostal jsem šek v hodnotě letenek, a tak jsem si mohl vybrat, jestli poletíme či pojedeme autem na druhý konec Kanady, do Britské Columbie. Auto bylo v pořádku, a tak jsme se zase stěhovali. 

Cesta do USA, fronty na benzín, Black Hills, američtí vlastenci, cesta do Yellowstone parku, začátky v Kitimatu, můj předchůdce, sbal si spacák!

    Rozhodl jsem se jet do Kitimatu přes USA. Dálnice podél Kanadských hranic projíždí místy, o kterých jsem četl už v mladých letech. Yellowstone park, Black Hills, Wounded knee, Sitting Bull, a tak jsem chtěl využít této příležitosti. 
    Nebylo to ale tak jednoduché. Arabské státy zablokovaly dovoz oleje do USA po šestidenní válce s Israelem. V Americe najednou byly dlouhé fronty u benzinových pump. Na něco takového Američani nebyli zvyklí. Zatímco za železnou oponou lidi stáli trpělivě fronty na maso a nadávali komunistům, v Americe fronty na benzín občas skončily přestřelkou a cesta k pumpě skončila cestou na hřbitov. To se ale stávalo většinou v Kalifornii, a tak jsme se rozhodli cestu skrz USA riskovat. Frontu na benzín jsme prožili několikrát, ale každý byl zdvořilý a nikdo nesahal po pistoli.
    Přijeli jsme do Jižní Dakoty. Před 200 lety zde vládli indiáni. Pak je začaly tísnit z východu vlny bílých přistěhovalců. V zádech měli Black Hills. To byly pro indiány posvátné hory, kde žil Manitu, kde pochovávali mrtvé a kam spirit putoval do věčných lovišť. Po dlouhých a krvavých šarvátkách byli indiáni nuceni přijmout mírovou smlouvu a vyklidit prérie. Za to jim Americký congress slíbil, že Black Hills budou patřit indiánům navždy, "pokud slunce bude na obloze svítit a voda téct v řekách". Potom bílé tváře našly v Black Hills zlato a ze smlouvy se stal cár papíru. Indiáni, kteří přežili válku se zlatokopy a s Americkou armádní kavalérií, byli vystěhováni do rezervací. 
    Po válce sem přišel americký sochař Gutzom Borglum. Jednou v noci ve snu viděl tváře amerických presidentů vysekané ve skále. Netrvalo dlouho a začal s vrtačkou a dynamitem odstřelovat tváře amerických presidentů. Vybral si horu Mt Rushmore, kterou indiáni uctívali. Byla to obrovská práce, na které strávil celý život.
    Když jsem přijel k Mt Rushmore, překvalilo mě, jak obrovské byly tváře čtyř amerických presidentů. Štěstí, že neměli nosaté presidenty, obyčejný nos je přes deset metrů dlouhý. Mt Rushmore je krásná žulová hora, téměř bílá, krásná jako dívčí tvar - která byla zohyzděna hlubokými jizvami. To jsem alespoň viděl já, bývalý horolezec. Přijeli jsme do návštěvního střediska. Venku vlála obrovská americká vlajka. Ampliony hrály vlastenecké písně. Několik Američanů tam stálo v pozoru, pravou ruku na srdci a nábožně se dívali na vysekané tváře.
    Když jsem se na ně díval, zdálo se mi, že už jsem podobnou scénu někde viděl. Ano, to samé jsem viděl v Praze na Letné, před obrovskou sochou Stalina. Vlajky vlály, hráli Široká strana rodnaja, komunisti tam stáli v pozoru a dívali se upřeně na toho fousáče. Pak mě napadlo, že mezi Amerikou a Ruskem není vlastně velký rozdíl, obě země trpí velmocenskou mentalitou: Jsme největší, nejmocnější, nejsilnější, nejpokročilejší, nejlepší....
     Uvnitř byla velká návštěvní kniha. Četl jsem zápisy: "Jaký nádherný pohled, jsem beze slov" nebo "Historie Ameriky vytesaná na věky" a další "Lidský génius pokořil přírodu, jsem hrdý, že jsem Američan." Ten poslední nápis mě rozčílil. Vzal jsem pero a napsal: "Na co jste tak hrdí? Black Hills jste podvodem ukradli indiánům. Potom jste překrásnou horu znetvořili tvářemi čtyř šašků. Dobře si prohlédněte posledního fousáče. To není Roosevelt, to je tvář Josefa Stalina, sovětského diktátora. V tom má prsty ruská KGB." A pospíchal pryč. 
    Měl jsem štěstí, nepronásledovala mě ani FBI ani CIA a šťastně jsme dojeli k Yellowstone national park. Brána do parku byla ale zavřena. V Americe byly fronty na benzín a aby se ušetřil benzín, president Nixon nařídil, že všechny národní parky budou na několik měsíců zavřeny. Ujeli jsme takovou dálku a já byl rozhodnutý se do parku podívat. Žena zůstala v motelu, já zaparkoval auto u brány a mašíroval do parku pěšky. Po chvíli vedle zastavilo auto. Byl to park ranger. "Co tady děláš? Park je zavřený". Vysvětloval jsem mu, že jsem uprchlík z komunistické země a jak jsem od malička slyšel o jejich nádherném parku a už tenkrát jsem se rozhodl, že se tam jednou podívám ...
    On si mě prohlídne a řekne: "Víš, že do parku je to 25 kilometrů? Já jedu tím směrem. Odvezu tě tam, ale zpátky musíš pěšky" Utěšil jsem se, že 25 kilometrů je lepší než 50 a vlezl do auta. V parku jsem byl úplně sám, tak jako když se tam toulal Vinetou a Shatterhand. Kolem se povalovali bisoni, kterým jsem se uctivě vyhýbal a Old Faithfull gejsir stříkal horkou vodu na čas. Vajíčka jsem s sebou neměl, a tak jsem nemohl zkoušet, jestli se opravdu v té horké vodě uvaří. Strávil jsem v parku tři hodiny a pak vyrazil na cestu zpátky. Štěstí mně zase přálo a zastavilo mně zase auto. Byl to reportér, který psal článek do novin o zavřených národních parcích. Já pro něj byl šťastný úlovek. ".....Uprchlík z komunistické země, který celý život sní o ceste do Yellowstone, jde do parku pěšky, cestou ho pronásledují bisoni.....já na něj valil oči, jak si moji cestu rozpřádá."Bude to v nedělních novinách, celá stránka," ujišťoval mě. Já na noviny ale nečekal a pospíchali jsme dál. Najeli jsme přes 6000 km a do Kitimatu jsme přijeli bez nehody. Práce byla zajímavá a plná překvapení. Dostal jsem hezkou kancelář s výhledem na moře. Ve stole byl deník mého předchůdce. Četl jsem: ...5. února- napadlo půl metru sněhu. 6. února- padá sníh celý den, 10. února - večer dvě hodiny na střeše, hrabal sníh, zítra bude pršet, 14, února - napadlo 30 cm...... tak to šlo dál ....12. března - napadl metr sněhu, žena je velice depresovaná, chce zpátky do Ontaria.A poslední zápis:15. března - VÝPOVĚĎ! Tímhle způsobem se mi splnilo přání dostat se do Kitimatu.
    Byli jsme v Kitimatu dva roky, koupili dům, narodili se nám dva kluci. Chodil jsem na ryby, s kamarády jsem lezl po okolních horách a jezdil s lodí do fjordů, tak jak jsem si představoval život v Kanadě, když jsem uviděl film o Kitimatu.
    ednou v noci mě probudí telefon. Byl to můj vedoucí. "Máme potíže v práci, sbal si spacák a vem si náhradní pracovní šaty, vyzvednu tě za půl hodiny, nemůžu ti víc vysvětlovat" a cvaknul telefon. Podívám se na hodinky: je půl čtvrté ráno. Před dvanácti hodinami jsem byl v práci a všechno bylo normální. "On přeci nepije, že by se zbláznil?" říkám si a balím spacák. Ve čtyři hodiny u baráku zastaví auto a já lezu dovnitř.

 J. Bažant

Vydání
< Ročník 2017 >
I.II.III.
IV.V.VI.
VII.VIII.IX.
X.XI.XII.
Libochovické noviny
Redakční rada


Šéfredaktor:
Mgr. Josef Krob

Redakční rada:
Mgr. Barbara Bláhová
Tomáš Černý
Pavel Česal
Ing. Milena Ryšavá
Alena Šebková
Stanislav Tlustý 

               

Počasí
Anketa
© 2009 Webdesign by Media Creative s.r.o.
Developed by Smartware s.r.o., Redakční systém MultiCMS
admin | webmail | Intranet |
www.libochovice.cz - Oficiální stránky města Libochovice