Datum a časDnes je pondělí, 1.5.2017SvátekSvátek má [Svátek práce]
Přístupy854196. návštěvník
Důležitá čísla

Tísňové linky

Integrovaný záchr. systém 112
Hasičský záchr. sbor 150
Záchranná služba 155
Policie ČR 158

Městská policie Libochovice

náměstí 5. května 48, Libochovice,
tel. 724 016 458, 606 715 956
email:
skype: mplibochovice

Skype chat, instant message

Policie ČR, OO Radovesice

Radovesice č. p. 5, 410 02  Radovesice
tel: 974 436 741


Hasičský záchranný sbor ÚK

PS Lovosice, Českolipská 1997/11, Litoměřice, tel. 950 425 001
PS Roudnice n. L., Žižkova 729, Roudnice n. L., tel:  950 428 011
SDH Budyně nad Ohří Budyně nad Ohří, Ladova 361, 411 18 tel:
728 088 555

Lékárna U Bílého jednorožce

Dr. Vacka 44, Libochovice, tel. 416 591 293

Lékaři

MUDr. Javůrek - praktický lékař
Čechova 655, Libochovice, tel. 416 591 169
MUDr. Klener - praktický lékař
Riegrova 69, Libochovice, tel. 416 591 334
MUDr. Korousová - dětská lékařka
Čechova 351, Libochovice, tel. 416 591 339
MUDr. Horn, stomatologie
Čechova 655, Libochovice, tel. 777 790 680

Podřipská nemocnice s poliklinikou

www.pnsp.cz
Kontakt
Město Libochovice
se sídlem:
Městský úřad Libochovice
náměstí 5. května 48
411 17 LIBOCHOVICE
email: .
e-podatelna:
tel.: +420 416 725 830

Útěk

Život v Torontu, návštěva z Libochovic, stěhuji se do "suchého" města, nový domov, večerní škola, žádost na Universitu, tajná svatba

Život v Torontu, návštěva z Libochovic, stěhuji se do "suchého" města, nový domov, večerní škola, žádost na Universitu, tajná svatba

   Sehnat práci v Torontu bylo lehké. Šel jsem zase na Manpower a za dva dny jsem dostal práci u Consumer Gas. Naše firma rozváděla přírodní plyn v Torontu a já dělal v konstrukční kanceláři. Toronto se mi nelíbilo. Nikoho jsem neznal, bylo to velké, cizí město. Šel jsem se podívat na Čechy do Masarykova Klubu, ale ti starší usedlíci se dívali na nové přistěhovalce přes prsty a pořád na něco nadávali a kritizovali. Ušetřil jsem si na starý VW beetle a tak jsem objížděl Ontario a dokonce zajel až do Montrealu na EXPO 67. 
   Jednou přišel dopis od spolužáka Venci Purcharta z Libochovic, který jel na zájezd do Kanady. Setkali jsme se na pár minut v Torontu a já pak sledoval jejich autobus na Niagarské vodopády, kde jsem strávil s jejich výpravou celý den. Občas se ke mně přitočil nějaký člen výpravy a šeptal: "Já ti závidím, bydlet v takový krásný zemi, u nás to stojí za hovno". Oni ovšem nevěděli, že každá sranda něco stojí, že za tu krásu taky platím. Ztratil jsem bezstarostný život, kamarády, zájezdy do hor, rodinu, domov.
   "Tohle by tě mohlo zajímat", řekl spolupracovník a ukázal mi inzerát v novinách. Nová sklárna v Owen Soundu hledala draftsmana. Podíval jsem se na mapu. Owen Sound byl 200 km na sever od Toronta na pobřeží velkého jezera Georgian Bay. Tam musí být hezky, řekl jsem si a poslal jim moje resume. Pozvali mě na interview a za pár dní mi nabídli práci. Tak jsem naložil můj majetek do beetle a zase se stěhoval.
   Owen Sound bylo "suché" město. Alkohol se nesměl prodávat na veřejnosti a restaurace servírovaly pouze nealkoholické nápoje. Na pivo si človek musel zajet do Chatsworth, vesnice asi 15 km od Owen Soundu. Každé tři roky "mokří" uspořádali referendum a snažili se přemluvit občany, aby volili pro alkohol. "Suchá" strana pod vedením farářů strašila, že ulice města budou plné ožralů, kteří budou obtěžovat nezletilé dívky, a turisti se hříšnému městu budou vyhýbat. V každém referendu "suchá" strana ztrácela voliče a krátce po mém příchodu Owen Sound dostal první hospodu.
   Moje angličtina za moc nestála, a tak jsem si najmul pokoj u kanadské rodiny. Měli desetiletou dceru, ke které chodili na návštěvu zvědavé kamarádky prohlídnout si toho cizince. To se mi hodilo, protože před dětmi jsem se nestyděl mluvit. Oni si dělali srandu z mého přízvuku a přísně opravovali moje chyby. Občas jsem je vzal na výlet mým autem a jednou mě jedna z těch kamarádek pozvala domů na večeři.
   Její matka byla "war bride"- válečná nevěsta, Angličanka z Londýna, která se seznámila s kanadským vojákem, vzali se a po válce se vystěhovali do Kanady. Byla velice inteligentní a věděla, jak těžké jsou začátky v Kanadě. "Můj manžel mi 'zapomněl' říct, že jejich farma v Saskatchewanu neměla elektřinu a záchod byl za barákem. Lidé se na mě chodili koukat jako do cirkusu, první rok byl strašný". Byli na mě velice hodní, mě ale především zajímala Margo, jejich sedmnáctiletá dcera. Brzo jsem s ní taky začal jezdit na výlety a netrvalo dlouho a já byl u nich jako doma. Víkendy jsem strávil s rodinou na jejich "hobby" farm.
   "Přihlaš se na večerní školu, jestli si chceš zlepšit angličtinu," poradila mi matka. 
   Vybral jsem si matiku, fyziku a angličtinu. Škola byla velice lehká. "Když budete mít dobrou docházku, dostanete dobré známky," řekl nám učitel a já dostal na vysvědčení samé "A", což jsou kanadské jedničky.
   V práci se mnou pracoval univerzitní student. Byl v Owen Soundu sám jako já, a tak jsme se kamarádili. "Přihlaš se na univerzitu," mi radil, "je tam sranda a když vystuduješ, dostaneš daleko lepší práci". Matka mi poslala maturitní vysvědčení z průmyslovky, vyplnil jsem přihlášku na University of Waterloo a čekal, co se stane. Uplynuly tři měsíce, žádná zprava, a tak jsem se rozhodl tam zajet. Na registraci sekretářka vytáhla moji přihlášku. "Jste na čekacím listě," řekla mi, "můžeme přijmout pouze 400 studentů do prvního semestru, třída na technické kreslení nemá více místa". 
   "Já jsem draftsman, já nepotřebuji technické kreslení, já to dělám v práci," jsem jí vysvětlil. Zavolala šéfa, ten si prohlédl moje vysvědčení. " Vybral jsi si předmety, které jsou potřebné na strojnickou fakultu a dostal jsi dobré známky. Jak ti šla večerní škola?" zeptal se mě. 
   "Bylo to těžké, ale já hodně studoval" lhal jsem.
   "Tak dobře, uděláme výjimku. Nemusíš brát technické kreslení v prvním semestru. Jseš přijmutý jako dospělý student, nashledanou v září". Já vytřeštil oči. Žádné přijímací zkoušky či pohovory?? Já tu přihlášku nebral moc vážně, a najednou na fleku se ze mě stal univerzitní student.
   Vrátil jsem se zpátky do Owen Sound a nemohl věřit mému štěstí. Margo a hlavně její matka byly potěšeny, moje budoucnost v Kanadě najednou vypadala daleko lepší. University of Waterloo byla nová univerzita s velice dobrou reputací. Studijní semestr se střídal s čtyřměsíční praxí v průmyslu. Studentská půjčka pomáhala těm, co neměli na studie.
   Pak z ničeho nic moje plány na budoucnost najednou utrpěly velký šok. "Jsem v jiném stavu, co budeme dělat?" ptá se mě Margo. Znovu jsem vytřeštil oči. To není možné, co budu dělat? Vzít do zaječích? Oženit se a pracovat v Owen Sound? Oženit se a jít na univerzitu? Bylo mi 28 let, začínat znova se mi nechtělo. Rozhodl jsem se vzít poslední alternativu a šli jsme k rodičům na pohovor. Její matka tu novinu vzala s anglickým klidem. "Margo za tři měsíce skončí školu. Svatba stojí hodně peněz. Když se vezmete teď, můžete mít malou soukromou svatbu a jenom několik hostů. Mám dobrého přítele faráře. Já ho přemluvím, aby vás oddal".
   Začaly přípravy na svatbu. Moje nevěsta najednou onemocněla. Doktor zjistil, že má german measles. "To je velice vážné, dítě se pravděpodobně narodí zdeformované, já bych doporučil potrat," řekl doktor. Kanada byla tenkrát velice konzervativní země a potrat byl povolen pouze ve výjimečných případech. Margo šla do nemocnice a já byl zase volný. Svatební horečka ale zachvátila celou rodinu, včetně mě. A tak jsme měli svatbu v kostele v nedaleké vesnici. Svatebni noc jsme strávili na farmě. Moje žena se potom vrátila domů a v pondělí šla do školy. 
   Já se vrátil do mého pokoje a o víkendu jsme si hráli na novomanžele na jejich farmě.
   Poslední den školy moje žena přišla se svatebním prstýnkem a ohromila celou třídu. Zlé jazyky začali okamžitě klevetit, že to byla "Shot gun marriage"- svatba s brokovnicí. V časech minulých doprovázel otec těhotnou dceru do kostela s brokovnicí pro případ, kdyby si ženich svatbu rozmyslel a chtěl vzít do zaječích. Moje žena ale zůstala zticha, naše svatba tajemstvím a zlé jazyky to svedly na excentrickou anglickou matku. 
   Našli jsme si malý byt a já si pamatuji, jak jsme sledovali na malé, černobílé televizi první přistání na Měsíci. Přiblížilo se září, já dal v práci výpověd a stěhovali jsme se do Waterloo. Neměl jsem žádné tušení, co na mě čeká příští měsíc na univerzitě.


Náš kanadský dopisovatel, pan Jaroslav Bažant, již několik měsíců cestuje po světě. Z jeho putování budeme uveřejňovat jeho zážitky. red.

   Táboříme v indiánské vesnici Angahuan ve státě Michoacan. Ženy mají barevné sukně, přes ramena dlouhé šály, ve kterých nosí na zádech zabalené děti. Ulice jsou vydlážděné kočičími hlavami. Po ulicích se prohánějí muži a kluci na koních, zatímco auta pomalu objíždí díry v ulicích. Kůň je ještě králem ulice v Angahuan. Takhle to asi vypadalo všude v Americe před 80 lety.
   Angahuan by asi byla obyčejná, neznámá vesnice, nebýt toho, že 20. února 1943 Purepecha indian Dionisio Pulido se rozhodl zaorat jeho pole. Vyoral první řádku a najednou se mu půda pod nohama zachvěla. Vyoral druhou a třetí řádku a půda se začala chvět. Zděšen se pokoušel zasypat vyorané řádky, ale nic nepomáhalo, půda se třásla. Dionisio vypřáhl pluh a utekl do vesnice. 
   Ráno našel v poli hlubokou jámu, 5 metrů v průměru. Příští den z jámy začal růst kopec. Za týden kopec byl 10 metrů vysoký a z  vrcholu se začal valit kouř. Kromě pole Dionisio se stal majitelem nové sopky. Kužel sopky vyrostl do sto metrů a začal soptit popel. Za krátkou dobu popel pokryl celý kraj, zničil úrodu, dobytek a zkazil vodu .
   Kužel rostl a když dosáhl výšky 400 metrů, což je myslím výška Házmburku, žhavá láva začala vytékat z vrcholu. Láva postupovala velice pomalu, ale za několik let začala ohrožovat okolní vesnici San Juan Parangaricutino. Lidé se začali připravovat na opuštění vesnice. Pouze zázrak by zastavil pomalu postupující lávu. Celá vesnice se shromáždila v kostele, všichni se začali modlit, celý den, celou noc, zvonily zvony a když vyšli ven z kostela, nemohli věřit svým očím. Stal se zázrak, láva se zastavila. Indiáni ale neměli čas se z toho zázraku moc těšit. Snažili se zachránit, co se dalo, na modlení zapomněli. Za několik dní láva zase začala postupovat k vesnici. Lidé se znovu shromáždili v kostele, zvony zvonily, lidé se zase modlili celý den, celou noc. A zázrak se opakoval, láva se zastavila těsně před hřbitovem u kostela. Lidé byli postrašeni, někteří nevěřili v zázraky a začali stěhovat hřbitov a jejich majetek. Pouze několik lidi zůstalo v kostele se modlit. To nestačilo a brzy se láva začala zase posunovat. Tentokrát modlení ve dne v noci nepomohlo. Žhavá láva pohřbila hřbitov, celou vesnici a zaplavila kostel. Pouze zdi a kostelní věže vyčnívaly ven. Trvalo to několik let, než se láva zastavila a zchladla natolik, že se po ní dalo chodit. Několik odvážlivců se vyšplhalo ke kostelu. Vnitřek byl zaplaven lávou do výše čtyř metrů. Když se vyšplhali k oltáři, nemohli věřit očím. Láva se zastavila před oltářem, socha Ježíše visela nad oltářem netknutá lávou či ohněm. To byl asi ten zázrak, za který se modlili ve dne i v noci. 
   Sopka Paricutin se utišila až v roce 1952. Tisíce lidí z celého světa se chodí každý rok dívat na tento zázrak. Najmuli jsme si koně s  průvodcem a jeli k této spící sopce. Lávové pole 3-5 metrů vysoké pokrývá plochu 25 km čtverečních. Pod ním jsou pohřbené 4 vesnice. Dvě hodiny jsme jeli k sopce, hodinu se šplhali k vrcholu. Dolů jsme sjeli za pět minut po jemném popílku. Kostel je alespon 2x tak velký jako kostel v Libochovicích. Vnitřek je zavalen zmačkanou lávou do výšky čtyř metrů. U jedné stěny hluboko dole stojí netknutý oltář, plný svíček a věnců.
   V noci mi bolavý zadek nedal spát a vzpomněl jsem si na Házmburk, také vyhaslá sopka. Jak se země začala sesouvat z úbočí a hrozila pohřbít celou vesnici Klapy. Lidé se taky modlili a stal se zázrak, sesuv se zastavil před kostelem. Byli Klapští více pobožní než Purapache indiani? Anebo byl zázrak ve zničeném kostele v San Juan ještě mocnější? Zázrak v Klapém je téměř zapomenutý, zatímco do kostela v San Juan se budou generace lidí chodit dívat na oltář, před kterým se zastavila stěna žhavé lávy, která pokryla a zničila celé okolí.
   Čtenář si může představit Házmburk vypínající se 400 metrů, čedičové skály pokryté silnou vrstvou sopečného popela a štěrku. Provazy či špagety lávy, metr tlusté, pět až deset metrů hluboké pokrývají celý kraj od Čížkovic do Budyně. Libochovice jsou také zaplaveny lávou. Kostel dvakrát tak velký a vyšší je plný lávy kromě oltáře. Láva se zastavila u Evaně, Křesín, který je po větru, je celý pohřben pod sopečným popelem. Kolem je několik kopců popele do výšky Salominky. Z Rohatce se ještě kouří, láva kolem je obalena bílou vrstvou síry. Z mnoha děr kolem vychází pára. Odvážlivec, který strčí k díře hlavu, slyší, jak dole v pekle bublá voda. Bublání je tak silné, že to přehluší nářek a lamentování hříšných duší, které se tam dole pečou. 
   Tak nějak vypadá krajina kolem Angahuan. Nejsem geolog, ale vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby krajina kolem Libochovic vypadala podobně před deseti či sto tisíci lety.

Jaroslav Bažant

Vydání
< Ročník 2017 >
I.II.III.
IV.V.VI.
VII.VIII.IX.
X.XI.XII.
Libochovické noviny
Redakční rada


Šéfredaktor:
Mgr. Josef Krob

Redakční rada:
Mgr. Barbara Bláhová
Tomáš Černý
Pavel Česal
Ing. Milena Ryšavá
Alena Šebková
Stanislav Tlustý 

               

Počasí
Anketa
© 2009 Webdesign by Media Creative s.r.o.
Developed by Smartware s.r.o., Redakční systém MultiCMS
admin | webmail | Intranet |
www.libochovice.cz - Oficiální stránky města Libochovice