Datum a časDnes je sobota, 21.10.2017SvátekSvátek má Brigita
Přístupy1034705. návštěvník
Důležitá čísla

Tísňové linky

Integrovaný záchr. systém 112
Hasičský záchr. sbor 150
Záchranná služba 155
Policie ČR 158

Městská policie Libochovice

náměstí 5. května 48, Libochovice,
tel. 724 016 458, 606 715 956
email:
skype: mplibochovice

Skype chat, instant message

Policie ČR, OO Radovesice

Radovesice č. p. 5, 410 02  Radovesice
tel: 974 436 741


Hasičský záchranný sbor ÚK

PS Lovosice, Českolipská 1997/11, Litoměřice, tel. 950 425 001
PS Roudnice n. L., Žižkova 729, Roudnice n. L., tel:  950 428 011
SDH Budyně nad Ohří Budyně nad Ohří, Ladova 361, 411 18 tel:
728 088 555

Lékárna U Bílého jednorožce

Dr. Vacka 44, Libochovice, tel. 416 591 293

Lékaři

MUDr. Javůrek - praktický lékař
Čechova 655, Libochovice, tel. 416 591 169
MUDr. Klener - praktický lékař
Riegrova 69, Libochovice, tel. 416 591 334
MUDr. Korousová - dětská lékařka
Čechova 351, Libochovice, tel. 416 591 339

Podřipská nemocnice s poliklinikou

www.pnsp.cz
Kontakt
Město Libochovice
se sídlem:
Městský úřad Libochovice
náměstí 5. května 48
411 17 LIBOCHOVICE
email: .
e-podatelna:
tel.: +420 416 725 830
Sponzoři webu


zde může být i váš baner
Kudy z nudy

Útěk

Vážení čtenáři, snad si ještě upamatujete, že jsme v číslech 8. a 9. uveřejnili zážitky pana Jaroslava Bažanta pod názvem Útěk. Protože pan Bažant (žije v Kanadě) cestoval po světě, zaslal nám další svoje životní příběhy teprve nyní a my Vám je právě teď nabízíme

Vážení čtenáři, snad si ještě upamatujete, že jsme v číslech 8. a 9. uveřejnili zážitky pana Jaroslava Bažanta pod názvem Útěk. Protože pan Bažant (žije v Kanadě) cestoval po světě, zaslal nám další svoje životní příběhy teprve nyní a my
Vám je právě teď nabízíme.....

do US army, hlídáme jeleny, emigrační interviews, Kanada či Austrálie? Letím do Vancouveru, co dál?

    Generál De Gaul se stal presidentem v době, když Francie prožívala hlubokou politickou krizi. Pod jeho vedením Francie vystoupila s NATO. Americká armáda musela vyklidit vojenské základny ve Francii a obrovské množství válečného materiálu bylo přesunuto do Západního Německa. Američané najednou potřebovali strážné jednotky, které budou hlídat nové vojenské prostory. Dozvěděli jsme se, že v Idar-Oberstein byla založena strážní jednotka složená hlavně z Čechoslováků. 
    Štěstí nám přálo a za týden jsme se hlásili u velitele. "Nemějte strach, tohle je Americký sektor, tady si na vás Němci nedovolí sáhnout", řekl nám, když jsme mu vylíčili naši situaci. Rozdíl mezi americkou a anglickou armádou byl neuvěřitelný. Vyfasovali jsme čtyři uniformy,dvoje boty, k obědu výběr na dva chody, kasárna byly malá, jen dva lidi na cimře. U Angličanů jsem měl starou škrábavou uniformu a jídlo se většinou skládalo z brambor, zelí, vajíček a občas masa. 
Naše strážná jednotka hlídala skladiště paliv ve velkém vojenském prostoru v lese, obehnaném ostnatým drátem. Nebyli jsme první obyvatelé toho objektu, jak jsme zjistili podle rezavých helem a různého vojenského výstroje Wehrmachtu, který se tam povaloval.
    Na stráži jsme byli čtyři a naším úkolem bylo objíždět hlídaný prostor v džípu. Marně jsme ale hledali sklady paliva. Prostor byl prázdný kromě velkého stáda jelenů, které si tam za války pěstoval Wehrmacht. My jsme to stádo jelenů zdědili a nyní ho střežíme před německými pytláky a sovětskými záškodníky !!
    Někde jsem četl, že armáda je organizovaný bordel a US army nebyla žádnou výjimkou. Pomalu objíždět hlídaný prostor nás brzo otrávilo a většinu času jsme strávili ve strážní budce, hráli karty, četli či spali. Američtí MP [military police] byli slušní a vždycky zatelefonovali, než přijeli s důstojníkem na kontrolu, aby nebyl průser v případě, že jsme zaspali. Ve hlášení jsme jim udávali stav a množství jelenů a MP-ci plánovali "vnitřní kontrolu vojenského prostoru", až začne lovecká sezóna. 
    Před koncem šichty jsme museli najet na džípu 50 kilometrů a z vojenského prostoru se stala závodní dráha. Bylo tam spousta starých cest, po kterých jsme neměli jezdit, které jsme ale používali na zkušební terénní jízdy. Jednou se mě to nevyplatilo a můj džíp uvíznul v blátě. Hledám packu na uzávěrku diferenciálu, kterou měl ruský gazík pod sedačkou, ale slavný džíp takovou vymoženost nemá a pomalu se zahrabává do bláta!! To bude průšvih! Heveruju džíp nahoru, strkám kameny a klacky pod kola, až se mi nakonec podařilo vyjet na cestu a vrátit se v poslední chvilce na bránu.
    Čas utíkal rychle, měl jsem za sebou interviews na emigraci do Kanady, USA a Austrálie a čekám, jak to dopadne. Po nekonečné době dostanu najednou v jednom týdnu emigrační papíry do všech tří zemí. Kam se mám dát? Američtí vojáci mě varovali před emigrací do USA. "Ani se tam neohřeješ, budeš muset narukovat do armády a pošlou tě určitě do Vietnamu". V naší jednotce bylo několik emigrantů, kteří takto sloužili v Korejské válce. Když se přihlásili v Německu na emigraci do USA, nabídli jim, že dostanou okamžitě americké občanství, jakmile vstoupí do americké armády. Ti, co to podepsali, místo do Ameriky jeli válčit do Koreje. Po válce se někteří vrátili zpátky do Německa jako američtí občané, kteří nikdy nespatřili jejich vytouženou zem.
    Do Vietnamu se mě nechtělo, tak se výběr zúžil na Kanadu a Austrálii. Šel jsem do knihovny hledat nějaké informace. Obrázková knížka o Austrálii ukazovala většinou pustou, plochou krajinu, skály, písek a poušť. Také tam prý byl nedostatek žen. Kanada měla Skalisté hory, dva oceány, rozlehlé prérie, lesy, Kanadskou jízdní policii, indiány, zlatokopy a Niagarské vodopády, prostě čišela romantikou. Rozhodl jsem se, že pojedu do Kanady, do Vancouveru v Britské Columbii. Tak 12. září 1966 jsem přiletěl do Montrealu. Po vyřízení emigračních papírů jsem pokračoval přes celou Kanadu do Vancouveru. Přistáli jsme v noci, venku lilo jako z konve, nikdo mne ne letišti nevítal. Co dělat dál? V ruce jsem měl kufr, v kapse padesát dolarů a asi jsem vypadal, že nevím kam, protože ke mě přišel taxikář a ptá se, jestli mi může pomoct. Vysvětlil jsem mu moji situaci. Ukážu Ti hotel, kde se můžeš usídlit na pár dní, mi nabídnul a jeli jsme do města. 
    Zvenčí hotel vypadal ošuntělý. V malé místnosti byla postel, stůl, židle, elektrická plotna a sprcha. Tak jsem v Kanadě! Rozrušení mě najednou opustilo. Sednul jsem si na postel, za oknem šumí déšť a já si najednou uvědomil, že neznám živou duši v celé Severní Americe, že jsem tady úplně sám.
    Štěstí mi doteďka přálo a já se divil, jak to se mnou dopadne, co budu dělat zítra, příští týden, příští rok.


Hledám zaměstnání, práci mám, není co dělat, kanadské zvyky a mravy, Kitimat - město v divočině, cestuji do Toronta, co bude dál?

    Druhý den po příjezdu do Vancouveru jsem se šel přihlásit na Manpower, což je kanadský pracovní úřad. Dostal jsem číslo a přidělili mi úředníka, který zjistil, jaké mám vzdělání a pracovní zkušenosti."Hledej ze začátku práci jako junior draftsman, nemáš žádnou kanadskou zkušenost", mi doporučil. Vyndal list firem, které potřebovaly draftsmany, několika zatelefonoval a poslal mě na interview. Měl jsem štěstí a za týden jsem dostal práci u projekční firmy Wright Engineering ve Vancouveru.
    První ráno v práci jsem vyplnil přihlášku a pak zavolali mého šéfa. Jmenoval se Bill, mluvil se silným skotským přízvukem a téměř jsem mu nerozuměl. Bill mě zavedl k mému stolu a přinesl starý výkres. Překresli to, mě řekl. Chtěl jsem se trochu vytáhnou, trvalo mě to asi tři hodiny. Bill si to prohlédl, řekl to je dobrý a šel pryč. Zbytek dne jsem neměl co dělat a četl jsem knihu pracovních předpisů. Příští dny se to opakovalo. Dostal jsem starý výkres, okopíroval ho na nový papír a dvě, tři hodiny jsem četl. Chodil jsem do práce přesvědčen, že to může být můj poslední den a Bill řekne, abych to spakoval, že pro mě nemají práci.
    V Čechách nový pracovník byl středem pozornosti. Tady si mě nikdo nevšiml, nikdo ke mně nepřišel a vyptával se, odkud jsem, kde bydlím, jakou mám výplatu. Nejhorší ale bylo, že o mně pořád mluvili. Blízko byl velký stůl plný výkresů, kde se Bill bavil se spolupracovníky. O čem mluvili jsem nerozuměl, ale bylo to o mně, protože jsem pořád slyšel slovo Czech.
    Po několika dnech jsem se seznámil se svým sousedem. Byl to Rakušák, který se vystěhoval do Austrálie, tam se mu moc nelíbilo, a tak přišel do Kanady. Vysvětlil mi, že naše firma dostala velkou zakázku na projektování dolů na molybden, jehož ložiska objevili nedávno v severní Britské Columbii. Kontrakt ještě nebyl podepsán, ale naše firma začala najímat projektanty, i když ještě neměli pro ně práci. Také mě vysvětlil, že o mně pořád nedrbají. Slovo "check" zní stejně jako "Czech". Znamena to zkontroluj nebo prohlídni výkres a Bill debatoval o výkresech a ne o mně.
    Manpower mi také pomohl najít lepší bydlení. Byl to boarding house, jakýsi laciný pension, kde jsem se stravoval a bydlel. Tam jsem se seznámil s jinými emigranty v podobné situaci a brzo jsme utvořili takovou mezinárodní partu, Čech, Skot, Kanaďan, Žid a Arab z Izraele. Kanaďan se jmenoval Fred. Za války byl zadní střelec na bombardéru Halifax. Ve 42. roce pouze deset procent posadák přežilo túru 50 náletů do Evropy. Fred byl jeden z těch šťastných, ale zničilo mu to nervy a nyní žil z malé válečné penze. Pomáhal nám překonat začáteční potíže a vysvětloval kanadské zvyky a mravy.
    Kanada byla puritanská země, pro Evropany někdy záhadná:
    Velký obchod s dlouhým pultem, za kterým byly regály plné flašek, který vypadal jako lékárna, byl ve skutečnosti státní obchod s likéry. Zákazník musel vyplnit lístek se jménem, adresou, datum narození. Lístek vzal k pultu, kde to prodavač zkontroloval, než ho obsloužil. Když zákazník vypadal mladší než 21 roků, musel předložit doklad, že je plnoletý.
    Hospody byly rozděleny na tři části. První část pouze pro muže, druhá pro ženy a třetí pro rodiny či smíšené páry. Muž z první části si nemohl jít sednou k ženě v druhé části. To byl přestupek, za který by mohl být vyhozen z hospody.
    Zajít si do baru na frťana nebylo lehké. Nebyly tam židle, zákazník stál u vysokého stolu a dal si frťana na stojáka. Byl to vynález puritánců. Tímto způsobem bylo těžší se ožrat než sedět u stolu.
    Jídelní mravy byly podivné. Kanaďan si nakrájel maso na talíři na kousky, pak odložil nůž a používal pouze vidličku. Omáčku honil po talíři kusem chleba. 
    Kanadský pilot, který ve válce dostal Victoria Cross, nejvyšší britské vyznamenání, byl pozván anglickou královnou na večeři. Královský dvůr byl šokovanej, když tento hrdina nařezal biftek na kousky a pak píchal maso vidličkou, zatímco jeho pravá ruka zmizela záhadně pod stůl. V posteli jsem spal mezi prostěradly, deka byla navrchu. "Čemu se divíte, začátky v Kanadě bývaly těžké", řekl nám Fred. "První usedlíci dřeli od rána do noci. Život si odlehčili alkoholem. Jedli lžící, zavírací kudlou a rukama. Deky byly vyrobeny z koňských vlasů a škrábaly, proto bylo potřeba spát pod prostěradlem". Jiný kraj, jiný mrav. 
    Jeden den nám v kanceláři oznámili, že budou po práci promítat film o projektu, na kterém se naše firma podílela. Aluminum Company of Canada [ALCAN] vybudovala na konci dlouhého fjordu v nedostupné divočině hliníkový smelter, město o 6000 obyvatel, vysoko v horách postavili přehradu a dole na pobřeží elektrárnu. Byl to obrovský projekt, mě ale zajímaly záběry vysokých hor, ledovců, dlouhých fjordů, řeky plné ryb a hluboké lesy. To byla Kanada, do které jsem se vystěhoval. Město se jmenovalo Kitimat a já se rozhodl, že se tam jednou vypravím. Marně jsem se snažil najít horolezecký klub ve Vancouveru. "Hory jsou příliě daleko, za horolezci musíš do Calgary", mně poradil Fred. Práce mě moc nebavila, vzpomínky na horolezecké túry v Čechách byly ještě živé a ve Vancouveru mě nic nedrželo. Dal jsem v práci výpověď a jel autobusem do Calgary. Dva týdny jsem hledal bez úspěchu práci. "V Calgary je to mrtvý, práci těžko seženeš, běž do Toronta." mně řekli na Manpower. Docházeli mi peníze, a tak jsem na hory rychle zapoměl a koupil si lístek do Toronta. 
    Vlak tam dojel ráno a já se coural celý den po městě. Moc se mi tam nelíbilo. Blížil se večer a já nevěděl, kde budu spát. V jednom starším domě jsem uviděl nápis "Room for rent"-místnost k pronajmutí. Zaklepal jsem na dveře a za chvíli jsem seděl na posteli v malém pokoji, zase úplně sám v cizím měste a divil se, co budu dělat zítra, příští týden, příští rok.... 

Jaroslav Bažant

Vydání
< Ročník 2017 >
I.II.III.
IV.V.VI.
VII.VIII.IX.
X.XI.XII.
Libochovické noviny
Redakční rada


Šéfredaktor:
Mgr. Josef Krob

Redakční rada:
Mgr. Barbara Bláhová
Tomáš Černý
Pavel Česal
Ing. Milena Ryšavá
Alena Šebková
Stanislav Tlustý 

               

Počasí
Anketa
© 2009 Webdesign by Media Creative s.r.o.
Developed by Smartware s.r.o., Redakční systém MultiCMS
admin | webmail | Intranet |
www.libochovice.cz - Oficiální stránky města Libochovice