Datum a časDnes je středa, 28.6.2017SvátekSvátek má Lubomír
Přístupy916020. návštěvník
Důležitá čísla

Tísňové linky

Integrovaný záchr. systém 112
Hasičský záchr. sbor 150
Záchranná služba 155
Policie ČR 158

Městská policie Libochovice

náměstí 5. května 48, Libochovice,
tel. 724 016 458, 606 715 956
email:
skype: mplibochovice

Skype chat, instant message

Policie ČR, OO Radovesice

Radovesice č. p. 5, 410 02  Radovesice
tel: 974 436 741


Hasičský záchranný sbor ÚK

PS Lovosice, Českolipská 1997/11, Litoměřice, tel. 950 425 001
PS Roudnice n. L., Žižkova 729, Roudnice n. L., tel:  950 428 011
SDH Budyně nad Ohří Budyně nad Ohří, Ladova 361, 411 18 tel:
728 088 555

Lékárna U Bílého jednorožce

Dr. Vacka 44, Libochovice, tel. 416 591 293

Lékaři

MUDr. Javůrek - praktický lékař
Čechova 655, Libochovice, tel. 416 591 169
MUDr. Klener - praktický lékař
Riegrova 69, Libochovice, tel. 416 591 334
MUDr. Korousová - dětská lékařka
Čechova 351, Libochovice, tel. 416 591 339
MUDr. Horn, stomatologie
Čechova 655, Libochovice, tel. 777 790 680

Podřipská nemocnice s poliklinikou

www.pnsp.cz
Kontakt
Město Libochovice
se sídlem:
Městský úřad Libochovice
náměstí 5. května 48
411 17 LIBOCHOVICE
email: .
e-podatelna:
tel.: +420 416 725 830

Naši rodáci

Na Na internetových stránkách jsme uveřejnili výzvu, kterou jsme se obraceli na naše rodáky, které osud zavál do světa,aby se s námi podělili o svůj životní příběh. Jako první se ozval pan

    Na internetových stránkách jsme uveřejnili výzvu, kterou jsme se obraceli na naše rodáky, které osud zavál do světa, aby se s námi podělili o svůj životní příběh. Jako první se ozval pan Jaroslav Bažant, který svůj život tráví v Kanadě. Pan Jaroslav Bažant je synem paní Karličky Novákové. Nyní je pan J.Bažant v penzi, bydlí v kanadském Meafordu, stát Ontario, asi 150 km na sever na Georgian Bay. Má tři děti, rozeseté po světě. Jeden syn se oženil v Austrálii, druhý studuje na univerzitě v Ottawě a třetí žije ve Vancouveru. Teď se již začtěte do jeho vyprávění.

ÚTĚK

Cesta do zahraničí někdy má různé začátky. Psal se rok 1964. Můj kámoš Eda Kolínko přišel na schůzi horolezeckého oddílu Spartak Ústi pozdě, celý šokovaný. "Můj brácha zdrhnul!" lamentoval, "Vracel se s horolezeckého zájezdu do Julských Alp a když ve Vídni přesedali vlak tak zmizel." Po schůzi jsme řešili jeho situaci u piva. Podle Edy to bylo velice nespravedlné co mu brácha udělal. Kvůli němu se nyní na žádný zájezd do hor za hranice nedostane. Tak se rozhodl, že mu nic jiného nezbývá než taky utéct. S pivem jsme dostali odvahu a začali jsme dělat plány.
Do našich plánů bylo později zasvěceno několik dalších horolezců, které jsme otypovali, že budou mít zájem. Každý to bral jinak a nakonec zbyli tři. Přidal se k nám Franta Buk. Přihlásili jsme se na horolezecký zájezd do Jugoslávie. Vedoucí oddílu ale odmítnul dát Edovi doporučení. "Já Ti nedůvěřuji, ty zdrhneš jako Tvůj bracha a já to pak odnesu," prohlásil.
Tato první překážka byla vyřešena jednoduše. Otevřeli jsme oddílovou skřínku a orazítkovali doporučení na Edově přihlášce. K našemu překvapení jsme byli přijati na 1965 zájezd do Julských Alp. Další překvapení bylo, že místo přes Rakousko pojedeme přes Maďarsko. Lehká cesta na západ byla uzavřena. Zájezd byl soustředěn v oblasti Spiku. Věděli jsme, že bylo možno dělat túry na štíty Jalovec a Mangart, které byli v hraničním pásu s Itálií a Rakouskem. Turistická mapa ukazovala stezku, která vedla z hřebenu Jalovce do Itálie. Tak jsme udělali nový plán. Polezeme na Jalovec a na cestě zpátky zahneme na hřeben a po turistické stezce sejdem do Itálie.
Musím říct, že to byly takové pivní plány, které jsme kolikrát plánovali pod vlivem alkoholu v hospodě nebo v bivaku pod skalami a nebrali to úplné vážně. Každý se chtěl podívat do světa, ale o tom co tam potom budu dělat, jsem nepřemýšlel. Učil jsem se pilně anglicky a v práci mi začali říkat krabičkář. Měl jsem tři krabičky od cigaret, označené "zná dobře, zná trochu a nezná" plné lístků anglických slov, které jsem neustále přesouval z jedné krabičky do druhé.
Čas odjezdu se blížil. V Libochovicích byla pouť, já řek matce, aby neměla starosti, kdybych se včas nevrátil, asi jsme zabloudili do Itálie. Řekla mi abych neblbnul a rozloučili jsme se. Uplynulo téměř 20 roků než jsem ji znova viděl. Pak jsme ve vlaku na cestě do Julských Alp a najednou ta sranda přestala. Eda zvážněl, moc nemluvil a dokonce se nás trochu stranil. Proč tak jednal jsem se dozvěděl, když jsme se vraceli z túry na Spik. Eda si to rozmyslel a vrátí se zpátky. To byl pro mě šok. Vždyť on to všechno začal, mě do toho nahecoval, uměl německy, měl v Německu příbuzné, co budeme dělat? Nakonec jsme se rozhodli s Frantou Bukem, že půjdeme sami. Zapsali jsme se na túru na Jalovec. Edovi jsme dali lístek, aby nás nehledala horská služba když se včas nevrátíme (který on "objeví" náhodou strčený v ruksaku).
Vlak nás odvezl na konečnou stanici k italským hranicím a pak jdeme asi 10 km po cestě k Jalovci. Franta má obrovský batoh a heká pod jeho vahou. Zdá se, že místo útěku na západ rozhodl se tam přestěhovat. Táhne s sebou všechny věci o kterých předpokládá, že budou nutné k životu v kapitalistickém světe. Pakuje i šaty, polobotky, košili s kravatou (budu to potřebovat až budu hledat práci). Cesta končí na louce poblíž kasáren Jugoslávské pohraniční stráže. Tábořili tam 2 rakouští horolezci tak jsme se k nim přidali a postavili stan. Přemlouvám Frantu, aby šel nalehko a nechal tam zbytečné věci, je to ale marné. Naše plány jsou znova ohroženy.
Nakonec jsem šel k Rakušákům, vyložil jim anglicky jaké máme plány a požádal, jestli by pomohli přestěhovat Frantu do Rakouska. Měli z toho srandu, naložili naše zbytečné věci do jejich VW a dali nám adresu ve Feldkirchu.
Je večer, přebalujeme věci, když se najednou ze zatáčky vynoří policejní auto, světla blikají, siréna zvoní a jedou plnou rychlostí k nám. Hrůza! Eda nás zradil, všechno je v čudu. Auto se těsně před námi zastaví, otočí a zajede do kasáren. Voják za volantem se na nás šklebí, má radost jak nás vystrašil.
Ve tři ráno se prodíráme lesem kolem kasáren ve směru naší cesty. Psi v kasárnách na nás štěkají, strážný jim nadává, my se připravujeme na nejhorší, jestli je po nás pustí. Po poledni jsme se dostali na hřeben, který nás má zavést k cestě do Itálie. Hřeben je ostrý, těžký a navíc se přivalila hustá mlha. Tak jsme se navázali a poslepu sledujeme hřeben. Pod Frantou se ulomil kámen a spadl. Já ho ale zajistil na laně a dobře to dopadlo, kromě toho, že si nabil koleno. Později prosvitlo sluníčko a najednou stojíme na vrcholu, kde je betonový sloupek označený Itálie na jedné straně, Jugoslávie na druhé. Jsme nadšeni. Teď už to půjde lehko a mrštíme horolezecké helmy zpátky do Jugoslávie, už je nebudem potřebovat. Pokračujeme po hřebenu a hledáme značky stezky. Po dlouhé době jsme uviděli muziky, které nás vedou k okraji příkré stěny, která 

V poušti v Baja California, Mexico a já topím na ohni s "buffalo chips", což jsou suchá kravská hovna, tak jak to dělali indiáni v oblastech, kde nebylo dostatek dřeva.

 mizí pod námi v mlze. Hodím dolu balvan a po dlouhé době slyšíme náraz. Co dál? Po chvíli jsme objevili kramle zabité do stěny, po kterých slézáme dolu do mlhy. Pak se napojíme na stezku ve stěně zajištěnou řetězy. "Turistická stezka" je ve skutečnosti zpáteční cesta pro horolezce. Za normálních okolností je to lehké, my ale mámetěžké batohy, jsme unaveni, nevíme kam nás to vede, máme strach. Odpočíváme na malé plošině. Brzo se bude stmívat, láká nás bivakovat tam přes noc.
Jdeme ale dál a už je tma kdy stojíme dole na úpatí. Svítí měsíc a my se prodíráme klečí do vyschlého potoka, který nás zavede k jezeru. Břeh je bahnitý, voda smrdí, máme velkou žízeň. V dálce svítí světlo. Franta staví stan a já jdu na průzkum. U světla táboří dvě rodiny. Vysvětluji proč jsem k nim přišel. Moc dobře jsem asi nevypadal, protože se se mnou nechtěli bavit. Dali mě ale vodu a já se vracím zpátky. Žízeň. Napiju se trochu, pak víc a flaška je prázdna. Co dělat? Naplnil jsem ji tou smradlavou vodou. Stan už je postaven, Franta vyzunkne flašku ani mě nenabídne napít, sprosťák.
Začne pršet, ráno je zima a my zjistíme, že táboříme v rozvodněném potoce. Příští den přestane pršet, vyjasní se a my se díváme na cestu, kterou jsme sešli z hřebenu. Celá hora je bílá, obalená sněhem. Měli jsme velkou kliku, že jsme tam nezůstali bivakovat. Sedíme hladoví ve stanu, koukáme na poslední krabičku sardinek a přemítáme co dál. Najednou venku slyšíme kroky, které se zastaví před stanem. Stuhnu hrůzou, policie. Pomalu otevřeme stan. Venku stojí dvě rodiny z minulé noci. Nesou jídlo, chleba, salám, sýr, konzervy, ovoce.
"Vítáme vás na západě" říká jeden anglicky. 

II. Jsme v Rakousku. Kam dál? Bloudíme v Německu. Našla nás policie. Tetička v Mnichově. Vítá nás Svobodná Evropa, jedeme do lágru.

U jezera Fusino (tak nějak se to jmenovalo) jsme zůstali asi tři dny aby jsme se dali do pořádku a Frantovi se zahojilo koleno. V nedaleké vesnici jsme nakoupili trochu jídla a pak kolem města Tarviso vyrazili směrem na Rakousko. Italsko-rakouské hranice běží po hřebenu pohoří a mapa ukazovala cestu která nás zavede až na hřeben. Mapa zase lhala a my se v noci ploužíme v potoku, který musí téct od shora s hranic. Nakonec jsme se promočeni vzdali pochodu a snažili se přespat do svítání. Byla zima, žrali nás komáři a tak jsme brzo vyrazili dál. Východ slunce jsme už pozorovali na hraničním hřebenu, nedaleko hotelu ke kterému vedla ta ztracená cesta. 
Cesta dolů do Rakouska byla lehčí, ale dlouhá. Utábořili jsme se u rozvodněné řeky a debatovali co dál. Franta měl v Mnichově tetičku, která se k příbuzným v Čechách sice nehlásila ale on očekával, že ho přivítá s otevřenou náručí. V Mnichově taky bylo Radio Svobodná Evropa, kde se o nás určitě postarají, alespon to byl náš dojem. 
Franta byl náš bankéř. Podařilo se mu vyměnit ve zlodějském kurzu 100 000 dinaru za šilinky a tak jsme se po dlouhé době dobře najedli. Rakouské vlaky byly špinavé a pořád zpožděné, ale dobře jsme dorazili do Feldkirchu, kde jsme se zase setkali s rakouskými horolezci, kteří dovezli Frantův ruksak s Jugoslávie. Pak jsme pokračovali na Bodamské jezero (Bodensee) do Bregenz, kde jsme plánovali překročit hranice do Německa.
Lanovka nás vyvezla nad město a podle mapy jsme vyrazili k hranicím. Cesta, která nás tam měla dovést se začala klikatit a nakonec jsme zjistili podle kompasu, že se vracíme zpátky. Přišla noc a tak jsme vzali kompas azimut a pokačovali po polích, skrz lesy a močály k hranicím. Pole byla obehnána ploty z ostnantých drátů, které jsme museli občas přelézat a my vzpomínali nostalgicky na lány JZD, kde člověk mohl volně mašírovat kam chtěl. K ránu narazíme na silnici, ale nevíme, jestli jsme v Německu či Rakousku a na kterou stranu jít. V dálce slyšíme ožralé hlasy, které se k nám blíží. Byli to mladí kluci a na otázku kde jsme, začali ječet Bundes republik Deutschland a vyprávět nám že jsou rekruti do Bundeswehru.
Na mapě hledáme nějaké místo, kde by jsme se mohli na pár dní utábořit a dát do pořádku, než pojedeme do Mnichova. Dohodli jsme se na jezeře Alpsee a vyrazili tam vlakem. Je vedro, mašírujeme po silnici k jezeru, kolem nás projíždí tisíce aut. Jezero je blízko, ale žadný přístup, všude kolem jsou ploty. Zlaté Čechy. Komunisti postavili plot kolem hranic, ale řeky, lesy, hory byly volné. Nakonec jsme přišli k jakési veřejné pláži, kde jsme se ochladili. K táboření tam nebylo ani pomyšlení. Břeh vedle pláže byl plný rákosí a tak večer, až všichni odjeli, jsme tam prošlapali cestu a plac, kde jsme postavili stan, téměř ukrytý rákosím. Tři dni tam odpočíváme, čistíme věci, pereme prádlo. K večeru sedím před stanem, studuju angličtinu, když na silnici zastavi VW, vylezou dva policajti a zamíří k nám. Franta je ve stanu, tak mu říkám vylez ven, jdou k nám policajti. Frantovi se nechce ven. Já na něj Franto to umíš německy, vylez ven. Bav se s nima anglicky, on mi odpoví. Už je pozdě na diskusi, policajti jsou u stanu. Ten starší mě něco vykládá čemuž nerozumím. Odpovím mu anglicky: "I don't understand, do you speak English?" On se obrátí na mladého a ten mi začne lámanou angličtinou povídat, že camping is verbotten and we must go! OK. Potom se mě zeptá odkud jsme. Než jsem odejel do Jugoslávie, v práci jsem překresloval anglické výkresy, které měli v rohovém razítku "Birmingham, England". Tak mu odpovím Birmingham, England. Kam jedete? Do Feldkirchu, Austria, já na to. Nevim jestli to byla moje drzost či "plynulá" angličtina, která je přesvědčila, že jsem asi anglický stopař. Těch se potulovalo v té době po Evropě mnoho. Mladej ještě zdůrazňuje "No camping, morning out" a jdou zpátky k autu. To byla klika! Franta ale říká opovržlivě, kam se hrabou na český esenbáky, ty by napřed chtěli občanky a hned by nás vymákli. 
Jakou jsme měli kliku jsme zjistili až později v lágru. Na rozdíl co nám hlásila Svobodná Evropa, o uprchlíky v Německu nikdo moc nestál. Zvláště o takové, co se potloukají po několika státech bez papírů a ilegálně překračují hranice. Německá policie by nás poslala šupem odkad jsme přišli a předala nás Rakušákům. Ti by se nás taky chtěli zbavit a předali nás do Itálie. Od nich by jsme putovali do rukou jugoslávské policie. Pochybuji, že Jugoslavie by nám nabídla azyl! 
Štěstí nám ale přálo a my pokračovali do Mnichova k Frantově tetičce. Musela být moc hodná, protože ji příbuzní říkali tetička. Adresa nás přivedla k baráku, kde opravdu na zvonku bylo její jméno. Zvoníme, ale nikdo není doma. Tak čekáme. Konečně nějaká žena vystoupí z tramvaje a míří k baráku. Franta se ptá na tetičku. Co chcete ona na to a dá nám křížový výslech. Pak řekne, že tetička není doma a neví, kdy přijde. Tak čekáme. Občas vidíme, jak se na nás kouká skrz záclonku. 
Franta je tvrdohlavej a čeká dál. Za dvě hodiny ta semetrika přijde dolů, dostaneme další výslech, Franta si zkouší němčinu a ona se nakonec přizná, že je ta hledaná tetička a pustí nás dovnitř. Máme hlad, ale nedostaneme nic k jídlu. Potom zjistíme, proč se nad námi slitovala. Její dcera se vracela ze školy a tetička nechtěla, aby se s její dcerou bavili prevíti z ciziny.
Nechala nás u ní přespat, ale ráno nás brzy vykopla ven. Rozhodli jsme se zajet do rádia Svobodné Evropy. Oni nám poradí co dělat. Mnohokrát jsem poslouchal interview s uprchlíky, jak si žijí, co dělají, kolik si vydělávají. Dostat se dovnitř bylo ale těžké, měli strach s atentátu, vrátný byl za tlustým sklem. Nakonec přišel někdo z českého oddělení, srdečně nás přivítal a pak nás pozval na oběd. Dal nám vyplnit stoh dotazníků s otázkami jako "Koho máte radši, Poláky nebo Slováky ?". Varoval nás, že uprchlický tábor v Zindorfu není moc příjemný, ale že to bude jen dočasný a potom budeme na svobodě. Pak nám dal lístky na vlak do Zindorfu a popřál hodně štěstí. Franta se rozhodnul, že se nebude s tetičkou loučit a brzo jsme jeli do uprchlického tábora v Zindorfu.


Pokračování příště: Uprchlický lágr. Pohovory s CIA. Pracuji v pivovaře. Hrdina nebo vrah? V Anglické armádě. Sudetská pomsta.

Vydání
< Ročník 2017 >
I.II.III.
IV.V.VI.
VII.VIII.IX.
X.XI.XII.
Libochovické noviny
Redakční rada


Šéfredaktor:
Mgr. Josef Krob

Redakční rada:
Mgr. Barbara Bláhová
Tomáš Černý
Pavel Česal
Ing. Milena Ryšavá
Alena Šebková
Stanislav Tlustý 

               

Počasí
Anketa
© 2009 Webdesign by Media Creative s.r.o.
Developed by Smartware s.r.o., Redakční systém MultiCMS
admin | webmail | Intranet |
www.libochovice.cz - Oficiální stránky města Libochovice